Je tady s námi už více než dvě desítky let, což pro většinu z vás, našich čtenářů, znamená odjakživa. Život si bez této stříbrné placičky již nedovedeme představit. Kde a za jakých okolností ale vznikla, jak je vlastně velká a jakou má budoucnost? Cédéčko se u nás natrvalo zabydlelo a z drtivé většiny domácností vytlačilo audiokazety, z počítačů vyštvalo diskety a stalo se tak nejen nejběžnějším hudebním nosičem, ale také naprostou samozřejmostí v oblasti záznamu digitálních dat.
Je tady s námi už více než dvě desítky let, což pro většinu z vás, našich čtenářů, znamená odjakživa. Život si bez této stříbrné placičky již nedovedeme představit. Kde a za jakých okolností ale vznikla, jak je vlastně velká a jakou má budoucnost? Cédéčko se u nás natrvalo zabydlelo a z drtivé většiny domácností vytlačilo audiokazety, z počítačů vyštvalo diskety a stalo se tak nejen nejběžnějším hudebním nosičem, ale také naprostou samozřejmostí v oblasti záznamu digitálních dat.
Kazety se mu nemohou rovnat kvalitou zvuku a už vůbec ne ve
NÁHODNÝ VYNÁLEZ
Pokud čekáte, že vám nyní odhalím duchovního otce cédéčka, musím vás zklamat. Některé principy si sice nechal již v 60. letech 20. století patentovat James Russel, ale systém fungování CD je tak komplexní záležitost, že by jej jeden člověk sotva zvládl vymyslet a zkonstruovat sám. Navíc, ač to zní neuvěřitelně, cédéčko vlastně vzniklo náhodou. První kroky vědců a inženýrů směřovaly trochu jiným směrem - k médiu, na něž by se daly ukládat obrázky nebo rovnou filmy.
Nápad na vytvoření takového videodisku je velmi starý, první pokus se datuje už na konec 19. století, kdy Američan Anthony zkonstruoval projektor pracující s osmipalcovou skleněnou plotnou, na niž se vešlo kolem 200 obrázků, což znamená, že při rychlosti 12-16 obrázků za vteřinu jste si mohli užít jen asi 15 sekund záznamu. Na počátku 20. století si Angličan Theodor Brown nechal patentovat vynález, který později prodal Američanovi Charlesu Urbanovi. Tento tzv. Urbanův spirograf používal desetipalcové disky, na něž se vešlo až 1200 snímků, v přepočtu tedy asi 1,5 minuty záznamu. Ani jeden z těchto vynálezů se ale na trhu neuchytil.
PRVNÍ KRŮČKY
O padesát let později už dostal videodisk mnohem jasnější podobu, když další jeho prototyp představil Ital Rubbiani na Mezinárodním technickém salonu v roce 1957. Samozřejmě nebyl jediným, kdo se tímto problémem zabýval, o příležitost zaplnit prázdné místo na trhu se ucházeli i jiní. Německé firmy Telefunken a Decca (jež mimochodem jako první uvedly videosystém na trh) vyvinuly systém využívající mechanický způsob čtení, podobně jako gramofonové desky. Na asi dvaceticentimetrový plastový disk, z nějž byla data z vyškrábané stopy čtena pomocí jehly, se vešlo pouhých 10 minut záznamu. Například americká firma Videonics použila plastový disk pokrytý fotografickým materiálem, který se četl v procházejícím světle a fungoval podobně jako filmový pás, jen byly miniaturní obrázky umístěny na disku a ve spirálové stopě.
A vznikaly i další videodisky - například na principu magnetického zápisu, plastové disky pokryté kovovou vrstvou, v níž byla stopa vyražena proudem elektronů, a konečně i na bázi bezkontaktního čtení laserem. Videodisky ale často sužovala nižší kvalita obrazu, náročná výroba, složitější kopírování, příliš krátká životnost a nepraktická velikost - běžně dosahovaly průměru 20 až 30 cm. Všechny prostě trpěly jistými neduhy, a tak není divu, že je z trhu zanedlouho vytlačily páskové videorekordéry.
PHILIPS SE SNAŽÍ
I Philips se samozřejmě vrhl do boje a jeho původní projekt z roku 1969 navazoval na Rubbianiho disk, který využíval procházejícího světla a fotografické vrstvy. Jednotlivé obrázky měly méně než milimetr čtvereční, ovšem disk trápily mnohé obtíže - jeho kopírování bylo časově i technologicky náročné, a tudíž i nákladné a také bylo třeba médium úzkostlivě chránit před mechanickým poškozením, nečistotami a především prachem, který dokázal rapidně zhoršit kvalitu obrazu. A tak se již v roce 1970 ve Philipsu rozhodli obrázky zapisovat digitálně řádek po řádku a bezkontaktně číst laserem. A proč rovnou takovýto systém nepoužít i pro záznam zvuku, řekli si šéfové výzkumných laboratoří, čímž VLP (Video Long Play) získal bratříčka ALP (Audio Long Play), vlastního předchůdce kompaktního disku.
KRUŠNÉ ZAČÁTKY
Podle původního návrhu se měl ALP podobat videodisku i co do velikosti, ovšem který vydavatel by potřeboval médium s kapacitou desítek hodin
CÉDÉČKO MÁ ZELENOU
V roce 1977 si původně velmi skromný projekt (zpočátku na něm pracovali jen dva lidé) konečně vybojoval vlastní výzkumnou laboratoř a získal i nové jméno. Mezi názvy jako Minirack, Mini Disc či Compact Rack se nakonec nejvíce zalíbil Compact Disc a u něj už zůstalo. Na podzim 1978 se konečně vedení Philipsu představil první prototyp CD přehrávače - jmenoval se Pinkeltje (podle holandského skřítka), a přestože název dobře vystihoval kompaktnost a jednoduchost vlastní mechaniky, už nezahrnoval metr krychlový elektroniky, potřebné ke zpracování signálu. I když funkční výrobek byl ještě daleko, Philips musel ukázat konkurenci, kdo je ve vývoji nejdále, a tak v březnu 1979 uspořádal veřejnou tiskovou konferenci, kde na Shubertově 8. symfonii (Nedokončená) předvedl schopnosti svého produktu.
JEDE SE DO JAPONSKA!
Již o týden později seděly v první třídě letadla směřujícího do Japonska dva výzkumné týmy, které s sebou vezly dva prototypy přehrávače a několik metrů kubických elektroniky. Výprava na tiskovou konferenci pořádanou japonským ministrem průmyslu se vyplatila, Philips v Japonsku zaujal vedení firmy Sony, s níž zakrátko navázal spolupráci. Zatímco Philips již velmi obstojně zvládal technologii výroby disků, Sony významně přispělo k systému kódování, a zejména poskytlo své znalosti při vymýšlení postupů k opravě chyb (tzv. CIRC kódy). Před vývojáři teď stál již jen jeden „nepodstatný“ úkol - zminiaturizovat vše tak, aby přehrávač nezabíral stejné místo jako jedna středně velká skříň a aby k jeho provozu nebylo zapotřebí vlastnit soukromou elektrárnu. Především bylo třeba nahradit gigantické plynové lasery polovodičovými. Ty se sice zpočátku přehřívaly a jejich životnost byla jen několik vteřin, ale roku 1979 již byly vyvinuty komerčně využitelné modely, z nichž nakonec díky jednoduché výrobě, nízké ceně a výhledově dobré životnosti zvítězil GaAs laser.
TATÍČEK BEETHOVEN
Cédéčko je vymyšleno velmi chytře, záznamová vrstva s vylisovanými pity (prohlubněmi) se nachází na vrchní straně, těsně pod ochranným lakem. Prach ani škrábance tak přímo neohrozí zapsaná data, a protože se laserový paprsek prostupem ze vzduchu do polykarbonátu zaostřuje, nejsou pro něj menší nečistoty žádnou překážkou. A jestlipak víte, proč má CD přesně 74 minut? Původně měl mít kompaktní disk podle Ottensova návrhu průměr okolo 115 mm, aby pojal 60 minut hudby a vešlo se na něj jakékoliv do té doby vydané elpíčko. Pak se ale do věci vložil tehdejší
Philips dal na trh první CD přehrávač v dubnu 1982, Sony jej následovala v říjnu téhož roku. V lednu 1983 byla v Hannoveru dokončena továrna na lisování CD a prvním vydaným titulem se stala Straussova Alpská symfonie řízená Herbertem von Karajanem, velkým obdivovatelem této nové technologie. Cédéčku se otevřel svět.
STÁLE VÍCE DAT
CD je dnes tím nejběžnějším záznamovým médiem a dá se říci, že je právě na vrcholu své slávy. Možná již lehce za zenitem, a přestože existují postupy, jak na obyčejné cédéčko nacpat přes 1 GB dat, nejsou zrovna spolehlivé ani kompatibilní. V oblasti záznamu zvuku se CD jistě ještě nějakou dobu udrží na výsluní - je zavedené, lidé jsou na ně zvyklí a objemově je zatím dostačující. Trochu jiná je situace v oblasti videa a záznamu počítačových dat, kde platí čím více, tím lépe. S vícevrstevným záznamem (ML-R čili Multi Level Recording), jako mezistupněm mezi CD a DVD firmy zaspaly, a tak se na místo kompaktních disků derou dévédéčka.
Ta se díky padajícím cenám mechanik i médií pomalu ale jistě zabydlují ve stále větším počtu počítačů a lidé si je oblíbili i jako filmové nosiče, a to i přes vysokou cenu originálních titulů. DVD používá mnohem menší pity a stopy, takže se na stejný kotouč vejde daleko více dat.
Dalšího růstu kapacity lze dosáhnout změnou laseru. Díky kratší vlnové délce modrého laseru budou Blue-ray mechaniky schopny číst ještě menší pity, pak přijde na řadu vrstvení jednotlivých záznamových vrstev na sebe (již dnes je tu dvouvrstvé DVD+R9) no a za nějakou dobu se můžeme těšit na holografický záznam dat. Na první holografická média velikosti kompaktního disku se má vejít až 200 GB. Ale na to si ještě chvilku počkáme.
