Milé čtenářky, milí čtenáři,

možná už jste z mých článků dávno pochopili, že jsem milovnicí různých "potvor" a podivné žoužele. V redakci mám na pracovním stole tři pavoučky pro štěstí - i s nohama měří každý téměř deset centimetrů, mají chlupaté zavalité tělíčko a mohutná kusadla. Kolegové (a kolegyně) je částečně obdivují, částečně se jich obávají.
Naše druhy pavouků nedorůstají zdaleka takové velikosti, přesto se i jich překvapivě mnoho lidí bojí. Strach však vzbuzují i další živočichové z naší přírody: lidé se bojí vos a sršňů, mají až pověrčivou hrůzu z hadů či netopýrů, štítí se žab a dokonce i chlupatých nočních motýlů... Veškeré obavy většinou pramení z neznalosti - tito živočichové nejenže lidem nijak neškodí, ale často jsou velmi užiteční. A i ti, ze kterých nemá člověk žádný přímý užitek, mají v přírodě svůj význam, třeba jen jako hojná a dostupná potrava pro jiné druhy. Mnozí z těchto živočichů přitom žijí v těsném sousedství lidí - a ti pak mívají smůlu. Lidé je ze strachu a z neznalosti zabíjejí, ušetřeni bývají občas jen pavouci, kteří nosí ono vytoužené štěstí. Máme tu babí léto, a to je právě období, kdy se příroda tou obávanou "žouželí" přímo hemží. Kolem přezrálého ovoce se rojí hejna vos, malí pavoučci se vydávají na svých hedvábných plachetnicích na dobrodružnou cestu do neznáma, podzimní generace motýlů a dalšího hmyzu hledá zimní úkryty na půdách a ve sklepeních domů... Přesto se většina z nich příštího jara nedočká. O to důležitější jsou jedinci, kteří přezimují: jen oni mohou příští jaro založit novou generaci, nové pokolení svého druhu. A tak se za ně chci přimluvit - nejen pavoučci nosí štěstí, nosí je každý živočich, který dobrovolně žije v naší blízkosti. Až kolem nás nebude žít vůbec nic, nebudeme ani my. Hodně štěstí - a nejen toho pavoučího - vám přeje