V zemi Čingischána

Čtyřletá holčička spí v koňském sedle; táta, který jede na druhém koni vedle ní, ji zlehka přidržuje. Stejně jako stovky dalších diváků čekají na závod jednoročků. Trať dlouhou jedenáct kilometrů pojedou na ročních hřebcích vesměs chlapci ve věku mezi šesti a dvanácti lety, nebudou však chybět ani dívky a čtyřletí kluci.

NÁDAM

Do Mongolska jsme se vypravili s cílem označit vysílači dva čápy černé (viz str. 12). Odchyt prvního z nich se nám podařil překvapivě rychle, a tak jsme měli čas zúčastnit se Nádamu, významného mongolského svátku, který připomíná vyhlášení nezávislosti v roce 1921. Závody koní jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Policisté ještě vyhánějí z trati poslední

opozdilce, když řady diváků zašumí. V dálce je vidět první jezdce, před kterými se řítí dvě terénní auta, div se na nerovné trati nesrazí. Jak se jezdci přibližují, začne se nad plání rozléhat povzbuzování. Kluci se snaží své jednoročky popohánět, co to jen jde, nohama i bičíky, a cílem už projíždějí vítězové. Skandování ještě sílí. Na jedenácti kilometrech se mezi 160 závodníky vytvořily dlouhé rozestupy. Jeden z koní v první desítce jde těsně před cílem krokem, zdá se, že nedojde, ale nakonec se klukovi v jeho sedle přece jen podaří nějak ho dostrkat přes cílovou čáru...

KRAJ DIVOKÝCH KONÍ

Smetl jsem z karimatky tlustou šesticentimetrovou kobylku. "Potvory, žerou opravdu úplně všechno!" Několikátý den jsme byli ve vyprahlé a sluncem rozpálené stepi národního parku Chustaj. Na skále pod vrcholem Zlaté hory našel Gombo v květnu hnízdo. Jenže - když jsme v červenci přijeli, čápi na něm neměli mláďata. Den co den Franta časně ráno odcházel z tábora do krytu a celé hodiny se díval na čápy, kteří sice přilétali na "svou" skálu, ale na hnízdo s chytacím zařízením ne a ne usednout. Nezbývalo než čekat a čekat... Začínal jsem mít Chustaje plné zuby. Poklepal jsem na barel. Skoro prázdný.
Druhý také. Došla voda, musíme jet pro novou. "To je skvělé!" radoval se Khalil, když jsme přijeli k potoku, a z dlaní si chladivou vodou poléval hlavu. Stáhl jsem tričko a začínal si rozvazovat boty; vtom jsem zaslechl Gomba: "Mirku! Strážci! Strážci říkali, že jsou kousek odtud!" Vyběhli jsme zpátky k autu a rozjeli se proti proudu. Po dvou kilometrech jsme je uviděli. Kousek od nás procházelo stádo divokých koní! Koní Převalského, kteří už byli v přírodě vyhubeni a teď se do ní díky pomoci člověka opět vracejí; nejúspěšněji právě v národním parku Chustaj. Měli jsme štěstí potkat jedno z několika zdejších stád a hodnou dobu obdivovat mohutného vůdčího hřebce, devět klisen a odrostlých hříbat - a také čtyři malá světlá letošní hříbata. Když nám stádo definitivně zmizelo za terénní vlnou, uvědomil jsem si, že se mi v Chustaji už zase líbí...

HOSTINA

"Zdržíte se přes noc? Ano? Tak to porazíme kozla!" Pan Davásambú dlouhá léta pracoval jako zootechnik na východě. Dnes žije s manželkou nedaleko od Ulánbátaru a chová krávy, ovce a kozy. Zatímco Batsajchan a Odchu porcovali maso, Davásambúova manželka a jeho dvě malé vnučky, které jsou u něj přes léto, začaly čistit vnitřnosti. Ty se uvařené vzápětí podávaly jako první chod. "Moc to nemusím," pošeptal mi Gombo. "Už jako dítě jsem vnitřnosti nenáviděl. Ale zvlášť místní lidé je mají rádi." Játra a plíce nebyly špatné, ovšem střeva naplněná krví jsem také nemusel. "Tak to abych tě v Čechách nebral na zabijačku," odpověděl jsem mu.
Hlavním jídlem byl chorchog. Davásambú smíchal kusy masa s bramborami a nasypal je do velkého kotle, kam Odchu přidával žhavé kameny. Když bylo maso dostatečně podušené, dal ho Davásambú, stejně jako předtím vnitřnosti, do velkého lavóru. Každý si může uříznout, na co má chuť. "Na to, že v tom není žádné koření, je to docela pikantní," pochvaloval si Luboš. "Asi to bude tím, že zvířata tu sežerou spoustu pelyňků a dalších bylin." Hostina, přerušovaná řadou přípitků a servírováním osoleného čaje s mlékem, skončila pozdě po půlnoci. Poprvé jsme pak nespali ve stanech, nýbrž v jurtě...

DRUHÝ ČÁP

" Zlatá hora nám moc štěstí nepřinesla, snad to v Ptačím průsmyku bude lepší," řekl Franta, když se s Lubošem vrátil od hnízda. Už se šeřilo, taktak stihli na další den připravit kryt a sklopku. "Doufejme," odpověděl jsem mu. Možná mě neslyšel; nedaleko pořádně zaburácelo. Všem nám ale bylo jasné, že odchyt čápa na hnízdě, které je umístěné ve výklenku skály, nebude jednoduchý. Navíc nemůžeme ohrozit mládě, takže když jeden z rodičů brzo nepřiletí nebo se nám ho napoprvé nepodaří chytit, budeme se muset dalších pokusů zříct... V noci se rozpoutala bouře a ráno našel Franta kryt u hnízda zcela rozmetaný. Rychle ho opravil a schoval se. Hodiny ubíhaly. Jedna, druhá, třetí. V deset dopoledne jsem v táboře dospěl k závěru, že další snažení tady už nemá smysl. Co budeme dělat dál? " Franta cash stork!" Odchu si v rozčilení spletl slova catch (chytit) a cash (peněžní hotovost). "Možná." Za okamžik začal Khalil, který hlídal u vysílačky, zběsile mávat. Teď už to bylo jisté. Franta našeho druhého mongolského čápa opravdu polapil!

ČÁPI S BATŮŽKEM

Během projektu Nová odysea jsme v minulých letech již zmapovali cesty čápů černých hnízdících u řeky Ob na jihu Novosibirské oblasti v Rusku. Jednoho z těchto čápů - samičku Altynaj - budeme sledovat i v této sezoně. Především jsme ale zvědaví, kudy a kam poletí čápi, které jsme označili o téměř dva tisíce kilometrů východněji - ve stepích středního Mongolska. Tyto dva čápy, které jsme odchytili na skalních hnízdech v povodí řeky Túl, jsme pojmenovali Čingis a Tuja. Více informací na www.rozhlas.cz/odysea.