Divoce žijící zvířata bývají plachá, ostražitá a před člověkem zdaleka utíkají. Setkat se s nimi v přírodě je proto velice obtížné. Ale jako všechna pravidla má i toto svou výjimku. Jedno divoké zvířátko vás nechá přijít až do těsné blízkosti. Dokonce se ho můžete dotknout. I když k pohlazení příliš nevybízí, a ani my bychom vám to příliš nedoporučovali. Mohli byste se popíchat.
Divoce žijící zvířata bývají plachá, ostražitá a před člověkem zdaleka utíkají. Setkat se s nimi v přírodě je proto velice obtížné. Ale jako všechna pravidla má i toto svou výjimku. Jedno divoké zvířátko vás nechá přijít až do těsné blízkosti. Dokonce se ho můžete dotknout. I když k pohlazení příliš nevybízí, a ani my bychom vám to příliš nedoporučovali. Mohli byste se popíchat.
Nebo si odnést spoustu blech. Ježci, neboť právě o nich bude řeč, jich mezi ostny nosí požehnané množství. I když se tvrdí, že ježčí blechy na člověka nejdou, moc bych se na to nespoléhala. Na noční "safari" za ježky se přitom nemusíte vypravovat nikam daleko, mnohem častěji než ve
PŘEŽILI I DINOSAURY
Jako všichni vyšší savci rodí živá mláďata, jež se vyvíjejí v těle matky, a po narození jsou závislá na mateřském mléce. Rostoucí zárodky získávají živiny přímo z matčiny krve prostřednictvím pozoruhodného orgánu, který propojuje jejich krevní oběh s krevním oběhem matky, ale zároveň zabraňuje tomu, aby se jejich krev mísila. Tento zázračný orgán se jmenuje placenta a dal jméno všem vývojově pokročilým savcům - placentálové.
Přesto se ježci v něčem od všech ostatních liší. Jejich prapředkové se na Zemi objevili již před 220 miliony let, tedy v době, kdy Zemi vládli dinosauři. Viděli největší a nejstrašnější dravce, jací kdy v historii Země žili, viděli a přežili i jejich zánik... Drobní hmyzožravci, do jejichž příbuzenstva právě ježci patří, tak získali prostor, začali se množit a vyvíjet. Stojí na samém počátku vývojové řady prakticky všech současných vyšších savců, ale oni sami se od té doby příliš nezměnili.
HMYZOŽRAVEC?
Pod pojmem hmyzožravec si každý představí živočicha, který se živí hmyzem. Hmyz opravdu tvoří velkou část ježčího jídelníčku, ale ježci nejsou vůbec vybíraví a sežerou prakticky všechno, co se jim ocitne v dosahu tlamy plné špičatých ostrých zubů: počínaje žížalami přes různé měkkýše, členovce, jako jsou pavouci, stonožky, mnohonožky či ten
JEŽATÁ KOULE
Ježci jsou noční tvorové, chcete-li některého z nich potkat, musíte se vydat na procházku parkem či mezi sady a zahrady až po setmění. To, že za tmy nevidíte moc dobře, nevadí, ježek je zcela bezstarostný a rozhodně se krajem neplíží jako indián. Právě naopak - jeho přítomnost prozradí hlučné šramotění v trávě a spadaném listí, funění a dupání. A pokud zrovna našel něco k snědku, tak si počíná jako naprostý nevychovanec: mlaská, že je to slyšet na metry daleko. Stačí jít po zvuku a určitě ho najdete. Kromě čichu má ovšem ježek i vynikající sluch - zdaleka vás slyší přicházet, ale přesto se nesnaží utéct. Jak se blížíte, zpozorní a trošku se nahrbí. To je příprava na obrannou reakci - pokud se přiblížíte příliš nebo se dokonce pokusíte ježka dotknout, okamžitě se stočí do pevné ježaté koule, kterou lze jen těžko uchopit do ruky. Můžete ji opatrně převracet na všechny strany, kromě malého otvoru na břiše, jímž dýchá, nenajdete skulinku, která by nebyla chráněna jako jehla ostrými ostny.
OSTNY NA PŘEKÁŽKU
Pro většinu lidí, kteří si někdy sáhli na ježka, je největší záhadou to, jak se tato zvířata mohou vůbec pářit, aniž by se vzájemně popíchala. Hádají, že osrstěným bříškem k sobě, ale není tomu tak. Ježci se páří úplně stejně jako většina ostatních savců, tj. sameček se vyšplhá samičce na hřbet, obejme ji tlapkami a případně si ji i přidrží zuby za zátylek a zezadu se s ní spojí. Ovšem teprve tehdy, až si získá její přízeň - u ježků nějaké znásilnění nepřichází v úvahu. Sameček navíc musí často o samičku svést zápas s jiným nápadní kem. Ale ani v souboji neslouží ostny jako zbraň - ježci se koušou ostrými zuby, nebo se navzájem kopou dlouhýma silnýma nohama. Podobným způsobem, ale bez kousání, se pak snaží vítězný sameček získat přízeň samičky: za vydatného funění ji obíhá, kope, zasazuje jí údery čenichem, dokud se nenechá „přemluvit“. Když je samička svolná, přitiskne se břichem k zemi, zadní končetiny natáhne co nejvíce dopředu a úplně sklopí ostny na hřbetě. Tím umožní samečkovi, aby jí vylezl na hřbet a mohl se s ní pářit.
JAK PŘEŽÍT ZIMU
V zimě by se u nás ježek neuživil. A navíc - bodliny nejsou tou nejlepší ochranou před chladem. Ježci si proto vybudují chráněné zimní doupě, v němž upadnou do tzv. zimního spánku. Zásoby potravy na zimu si ovšem nedělají, ježek se proto musí na podzim co nejvíce vykrmit: jedině tukové zásoby mu mohou pomoci přežít období hladu. Když upadne do zimního spánku, sníží se mu tělesná teplota, frekvence dechu a tepu (počet nádechů a výdechů a srdečních stahů) na minimum. Tím se i sníží výdej energie a ježek - studený a tuhý - ji spotřebovává jen velmi pomalu. Ale na konci zimy, kdy už má tukové rezervy téměř vyčerpané, jí potřebuje nejvíc, má-li se probudit, musí zvýšit svou tělesnou teplotu a počet nádechů i srdečních tepů. A to ho stojí hodně energie. Proto se ježci, kteří se na podzim nestačili dost vykrmit, na jaře neprobudí. To se stává hlavně mláďatům z pozdních vrhů.
***
OSTNY
Ostny ježků nejsou nic jiného než přeměněná srst. Jsou duté a zakončené velice ostrou špičkou a tvoří je několik vrstev keratinu - to je stejná látka, z níž máme např. nehty -, jsou proto velice pevné a přitom pružné, takže se nelámou. Ostny má ježek pouze na hřbetě a rostou mu tam pěkně hustě - dospělý jedinec jich mívá pět až sedm tisíc. Nechráněné jsou jen hlava, břicho a končetiny: jsou porostlé tuhou štětinatou srstí.
JED NEVADÍ
Ježci získali pověst lovců a úhlavních nepřátel zmijí, jimž hadí jed neublíží. Pověst poněkud přehání - zmije jsou po většinu roku aktivní ve dne nebo brzy ráno a večer, zatímco ježci vycházejí až po setmění. Takže se v přírodě míjejí. Pokud se však přece jen setkají, ježek skutečně na hada zaútočí. Před uštknutím ho chrání hradba ostnů trčící nad zranitelným čenichem. Ale poslední výzkumy vědců dokázaly, že krevní plazma ježků skutečně obsahuje látky bílkovinné povahy, které neutralizují účinky
POMÁHAT, ČI NE?
Již desítky let se lidé snaží pomáhat pozdě narozeným ježečkům. Lidé s malými bezbrannými tvorečky soucítí a nechce se jim nechávat je umřít. Někteří se sami ujímají mláďat a krmí je podle lety ověřených receptů (základem může být např. i krmivo pro kočky), existují ale i spolky na ochranu ježků (u nás i v zahraničí), postará se o ně většina stanic pro hendikepovaná zvířata. Pozdních ježčích mláďat však ve stanicích rok od roku přibývalo. Že by lidé byli pozornější, zodpovědnější nebo je záměrně vyhledávali? Pravda je bohužel jinde a dnes už je to jisté. Dříve pozdě narozená mláďata během zimy do jednoho zemřela. A s nimi i jejich geny, v nichž se skrývala i vloha pro pozdní vrhy. Zachránění ježečci však byli na jaře vypuštění zpátky do přírody - a vesele se začali množit a předávat své vlastnosti potomkům. V přírodě tak začalo neúměrně přibývat ježků, kteří v sobě nosili geny posunující rozmnožování až do pozdního podzimu.
Lidé, kteří se snažili pomoci, tak nakonec v celkovém souhrnu ježkům spíš ublížili. A tak se dnes zoologové přimlouvají - až uvidíte ježčí mládě, a teď na podzim jich jistě pár potkáte, nechte je v přírodě. Budeli mít štěstí, přežije, ale pokud nepřežije, ježčí populaci to nijak neublíží - příroda s vysokou úmrtností mláďat počítala a ježků kolem nás určitě neubude. Ale... Snadno se radí, doporučuje. Pro mnoho milovníků zvířat je obtížné nepomoci bezbrannému stvoření. Zakázáno to není.
NEPŘÍTEL SE ČTYŘMI KOLY
Sebeobranná reakce ježků je pro ně v jednom případě zcela zhoubná. Ježci, kteří se při hledání potravy řídí čichem, velice často zamíří na silnici, odkud lákavě voní množství sražených a přejetých živočichů - od hmyzu až po drobné obratlovce. Jenže když se k ježčí hostině blíží hřmící a páchnoucí nepřítel - automobil, ježek neutíká jako většina jiných zvířat. Zachová se tak, jak se chovaly stovky generací jeho předků před blížícím se nepřítelem - svine se do pichlavé koule. Bohužel, rozjetý automobil tato taktika nezastaví - nejvíce ježků proto v současné době hyne na silnicích.
