Když vám nejde ve škole matematika, můžete se jí v budoucnosti vyhnout. Ale když máte od první třídy potíže se čtením a psaním, protože jste dyslektici, je to pro vás problém na celý život. Bez čtení a psaní se v dnešní době prostě neobejdete.
MUDr. Jana Drtilová se ve své lékařské praxi věnuje dětem i dospělým, kteří potřebují odbornou psychologickou pomoc. Řada z nich jsou právě dyslektici.
Kdy je možné dyslexii rozpoznat?
Většinou v první třídě základní školy, když má prvňáček problémy s rozlišováním písmen, hlásek a také se čtením. Jednotlivá písmenka zná, ale dokáže je pojmenovat, jenom když je v klidu. Plete si třeba m a n, neví, kolik mají tato písmena přesně nožiček, potíže mu dělá také b a d, protože zaměňuje pravou a levou stranu. Zaměňuje s a z, h a k, písmo je neurovnané, špatně čitelné.
Kdo mu může pomoct?
Mám-li u některého dětského pacienta podezření na dyslexii, můj první krok směřuje k paní učitelce - prosím ji, aby ho nevyvolávala ke hlasitému čtení. On totiž není schopen vnímat, o čem čte, i když text je velmi jednoduchý. Ať si čte šeptem s ostatními, ale ne nahlas při vyvolání.
Také samozřejmě vysvětlím rodičům, jak postupovat. Vždycky říkám, ať se mu doma v tomto ohledu věnuje ten trpělivější z nich. A rozhodně ne ten, jenž mu daroval dyslektické geny. Například v rodině, kde tatínek je sám lehký dyslektik, nečte, ale všechny informace přijímá prostřednictvím sluchu a zraku, by měla s dítětem pracovat maminka, která čte jednu knížku za druhou.
Je dyslexie nemoc?
Ne. Je to porucha, odlišnost. Odlišnost vzdáleně podobná třeba leváctví. Možná, že má blíže k nezralé imunitě, která se projevuje například alergiemi.
Jak se dyslektik učí číst?
Sám postupuje tak, že přečte první polovinu slova a druhou polovinu odhadne. Z toho potom vznikají zkomolené výrazy. Rozptyluje ho všechno, co je psáno pod řádkem i nad řádkem. Ruší ho i to, co je před tím, co má přečíst, i to, co je za tím. Vyrobím pro něj jednoduchou pomůcku. Vystřihnu z tvrdého papíru okénko a to nastavím vždycky přesně na část, kterou má číst. Pak čtu s ním a říkám mu: To je první část slova, počkej si, až odhalím druhou a neodhaduj nic předem. Když přečte maminka, tak toto slovo zakryju a odkryju další kousek textu.
Normálně většina dětí čte a píše automaticky od třetí třídy. Při těžkém diktátu jsou schopny používat pravidla pravopisu, mohou číst o složitých věcech třeba v biologii, čtení jim nedělá problémy a stihnou si to, o čem čtou, představovat.
Je to podobné jako s řízením auta. Řidič, který si osvojí tuto zručnost, se chová ve vypjatých situacích klidněji a obratněji než řidič, jemuž se techniku jízdy nedaří zvládnout.
Dyslexii často doprovázejí ještě další věci, jako je opožděně se vyvíjející pravolevá orientace, kdy má člověk potíže s určováním pravé a levé strany. Jeden dospělý pacient mi vyprávěl, že za jeho dětství se ve škole psalo plnicím perem. On nebyl vyhraněný pravák ani levák, ale nutili ho, aby psal pravou rukou. Měl na ní mozol a podle toho poznal, že to je pravačka. Teď, když do školy už dávno nechodí, s tím má problémy - třeba při jízdě autem. Když mu někdo řekne: "Rychle doprava!", hned neví, která strana je pravá.
Pomůže nějaká pomůcka? Třeba si pověsit nějakou drobnou věc na řídítka u kola, aby kluk rychle poznal, že to je pravá strana?
To je dobrý nápad. Děti si také často píšou na ruce: P (= pravá) a L (= levá), aby se jim spolužáci neposmívali. "Nováku, ty nejen že neumíš číst a psát, ale nesvedeš ani tak jednoduchou věc, jako je zařadit se při tělocviku na povel doprava nebo doleva!"
Takové dítě se navíc potom často hází do jednoho pytle se zlobivými spolužáky, kteří se správně nezařadí naschvál, aby pobavili ostatní. "Nováku, zase ses nezařadil doprava!" Novák hned neví, která je pravá a levá, trvá mu to dlouho, za všeobecného smíchu se zařadí doleva, a paní učitelka to může vzít za provokaci. Tohle se stane několikrát, navíc neumí číst, ale jde mu dobře počítání, a tak je při hodině matematiky aktivní, přede všemi opraví vyučujícího, což se nemusí setkat s příznivou odezvou. A už z něj roste buřič.
Mezi slavnými lidmi najdeme řadu dyslektiků. Jsou to úspěšní vědci i umělci. Má prostředí, ve kterém takový člověk vyrůstá, vliv na to, jestli z něj - z dyslektika - bude nebo nebude génius?
Ne. Génius se prosadí přes veškerá příkoří. Často patří mezi tzv. odolné děti. Najde si ve skupině jistotu, moudrého nebo staršího spolužáka, a ten mu pomáhá. Někteří dyslektici mají maminky či babičky, které jim látku namluví na diktafon, a oni se učí "přes ucho". Takové dítě nepřijde o informace a může se rozvíjet po všech stránkách.
Myslím si, že když má dyslektický kluk v okolí takovou záchytnou síť nebo mu někdo řekne - ty nejsi hloupý, jsi schopnější než většina spolužáků ze třídy, ale bude potřeba s tím tvým problémem něco udělat, má vlastně štěstí. Když chce něco změnit, je vedle něj někdo, kdo mu pomůže. Také záleží na spolupráci s rodinou, s učitelem. Takové dítě, má-li navíc nějaké nadání, bude v životě opravdu výkonné, a ještě o to víc, o co muselo v dětství víc dřít a pracovat na sobě.
PŘIBÝVÁ DYSLEKTICKÝCH DĚTÍ?
Počet je celkem ustálený - přibližně dvě až osm procent dětí jsou dyslektici. Výrazný podíl na vzniku téhle poruchy má dědičnost - třicet až čtyřicet procent dyslektických chlapců má dyslektického jednoho z rodičů. U dívek je to sedmáct až osmnáct procent.
DYSLEXIE
Je to vývojová porucha, při níž má člověk problémy se čtením a psaním. Tuto poruchu lze odhalit po nástupu do školy, kdy dítě špatně rozeznává písmena a slova. Za jednu z hlavních příčin se považuje dezorganizace mozkových buněk v oblastech řečových center.
Jde o tzv. specifickou školskou poruchu, která většinou souvisí s dalšími poruchami, jako je dysgrafie (potíže s úpravou písemného projevu), dysortografie (potíže se zvládáním pravopisu), dyskalkulie (potíže s čísly, s počítáním apod.).
S inteligencí tyto poruchy nesouvisejí a dnes existuje řada speciálních postupů, které pomáhají lidem s dyslexií a dalšími poruchami jejich situaci zlepšit.
