S Wohnouty ve studiu

Ábíčko nás - skupinu Wohnout - požádalo, abychom popsali vznik našich desek od začátku do konce, od nápadu po nahrávku, na níž jdeme s kůží na trh. Nuže, směle do toho, ať to máme rychle za sebou, my i vy.
Vnaší republice je několik set nahrávacích studií, od minisklípků až po megatovárny na výrobu hudby. My od Wohnoutů máme to štěstí, že vcelku pravidelně nahráváme v profistudiu Sono nedaleko Prahy, kde jinak pracují kapely jako Lucie, Kabát nebo Mig 21.

NA CVIČIŠTI

Několik měsíců před nástupem do studia se začneme pravidelně scházet ve zkušebně a rejpat se tam v nápadech. To bývají většinou

několikavteřinové útržky melodie hrané na kytaru. K nim zkoušíme přidávat další nástroje (basu, bicí, druhou kytaru). Posuzujeme, jak to dohromady zní, nápad rozvádíme a propojujeme s dalšími, formují se sloky, refrény, místa pro sóla. Hrajeme si s dynamikou skladby (někdy hrajeme slabě, jindy do toho bušíme hlava nehlava), vymýšlíme prozatímní zpěvové linky, které jsou později otextovány. Ve zkušebně si nahráváme písničky v různých fázích „výroby“. K tomu nám slouží přenosné MD (minidisc) studio. To je název pro relativně chytrou krabici se vstupy pro více mikrofonů, které rozvěsíme různě po místnosti. Z MD nahrávku přetáhneme do počítače, vypálíme a posloucháme neustále dokola, abychom věděli, kde co udělat jinak - pokud možno lépe. Ve zkušebně ty věci předěláme, znovu nahrajeme a posloucháme.
A pak nastoupíme do studia. Jak bylo na cvičišti, ukáže se na bojišti.

NA BOJIŠTI - NAHRÁVÁNÍ

Nejdříve se samozřejmě nahrává. Teoreticky bychom mohli přijít, rozbalit nádobí, naladit kytary a šup, poslat to tam na první pokus. Některá rocková tělesa to tak dělají, nahrávají všichni najednou a nedají na to dopustit, ale problém je, že když něco jeden pokazí a chybu zachytí sousedův mikrofon, musí jet všichni znova.
My na to jdeme jinak. Bubeník musí umět nabouchat písničku bez kapely, po něm si basák nasadí sluchátka a přidá k bubnům další stopu, tím má rytmická sekce odpracováno a kluci se můžou jít flákat. Pak nastoupíme my s kytarami, trochu si hrajeme se zvukem, nástroji, aparáty a tak. Nakonec se to nazpívá, samozřejmě ne samo, musíme to udělat vlastnokrčně. Jak nahrávání vypadá, jste jistě viděli v televizi: V jedné místnosti sedí zvukař za mixpultem a skrz okno kouká vedle, kde se potí muzikant. Muzikant hraje, zvukař si klepe do rytmu, pak ho zastaví a řekne: „Hele, Miky, si vedle jako Áňa Dajdou, dej to znova.“

NA BOJIŠTI - MÍCHAČKA

Mix, míchání, míchačka - ta slova nejlíp vystihují, o co kráčí. Jsme nahraní, míněno máme všechno nahráno, máme mixpult, uvařené kafe a před sebou hodně práce. Ta spočívá v tom, že člověk leží ve studiu na kanapi, dokola poslouchá jednu skladbu a na oplátku šikanuje zvukaře, jenž tahá za šavle u mixáku: „Hele, Andy, tu basu dej míň, kytary trošku přiostři, vytáhni dupák, tenhle zpěv radši vymaž a na tenhle dej efekt...“ Každá skladba se dá smíchat jinak, můžete ji mít tvrdší, měkčí, znějící suše, nebo naopak prostorově, používat efekty, je to věda a dají se dělat čáry máry. Míchačka plive pomalu, to se tak v Sonu říká a v překladu to znamená, že jedna věc se mixuje průměrně dva dny. Asi si dokážete představit, kolikrát ji člověk slyší, než se dopracuje k chtěnému výsledku.

NA BOJIŠTI - MASTERING

Mastering je nejkratší fáze ve studiu, trvá většinou jeden den a úkolem je sladit zvukově všechny písničky a seřadit je za sebe tak, jak budou na albu. Párkrát si poslechneme výsledek, jestli jsme nějakou věc omylem nevyhodili, pak sbalíme v Sonu kufry, podáme si s domorodci ruce a s originálem nového CD v kapse jedeme domů.

Jak na to sami doma

Jestli máte kapelu nebo na něco brncáte, do něčeho foukáte, mlátíte či řvete, prostě jestli vás to baví a chcete si sami sebe poslechnout, to znamená vyrobit si podomácku záznam, máte několik možností.

Kazeťák

Ta nejjednodušší je vzít kazeťák se zabudovaným mikrofonem. Stačí zmáčknout REC a už se tam ty vaše skvosty nahrávají. Tento dnes již dávno zastaralý způsob obnáší jen dvě výhody - je nejrychlejší a nejlevnější, což mnoha lidem stačí. Ale! Kvalita záznamu je mizerná, šumí to, bručí to a s nahrávkou se dále (pokud ji nehodíte do počítače) nedá pracovat. Když už to s kazeťákem budete zkoušet, vychytávejte si vzdálenost od mikrofonu. Pokud máte kazeťáky dva, dá se s tím trochu vyblbnout: nahrajete něco na jeden, pustíte to, k tomu hrajete a tenhle duet zaznamenáváte na druhý. Fígl z minulého století!

Chytré krabičky

Potom existuje spousta přenosných a stolních krabiček určených speciálně pro domácí nahrávání. Prodávají se v hudebních nástrojích, jsou různě chytré, záleží na systému, značce a samozřejmě na ceně. My máme třeba ten náš minidisc. Píchnete tam šňůrou několik nástrojů a mikrofonů, uděláte si poměry a můžete docílit docela slušných výsledků. Leč opravdu kvalitní desku na tom neuděláte.

Počítač

Na nahrávání i skládání hudby jsou k dispozici mraky programů a na rozdíl od předchozích variant na počítači plnohodnotnou desku udělat můžete. Stojí to sice léta zkušeností, ale stává se realitou, že si kapely dělají desky doma. A to nemluvíme o elektronické hudbě, kde celou kapelu dělají myši a klávesnice.