Adrenalin: nebezpečná přitažlivost

Co se děje v těle člověka ve chvíli, kdy jediný chybný pohyb může rozhodnout o životě a smrti? A proč je tolik lidí ochotno riskovat, že se ze své výpravy za dobrodružstvím nevrátí?
Osmadvacetiletý Richard Gasperotti, mezi příznivci extrémní cyklistiky známý pod přezdívkou Gaspi, provádí s kolem naprosto šílené kousky.
Rodák z Chomutova začínal v deseti letech na bikrosovém kole. Po několikaleté pauze zaviněné zraněním lýtkové kosti přesedlal na horské kolo a v patnácti začal závodit v cross country. Následoval sjezd (downhill), při němž se jezdí z prudkého kopce na čas. Po zkušenostech získaných v drsném terénu kanadské oblasti North Shore poblíž Vancouveru se dostal až k freeride („volné jízdě“, viz rámeček na str. 11). Dnes je jediným českým jezdcem, který se specializuje výlučně na tento „sport sebevrahů“.

Co tě na freeride láká? Proč riskuješ zdraví a život, místo abys seděl doma u televize?
Můžu si posouvat hranici svých možností a zjišťovat, kde mám ještě rezervy. Když si člověk řekne, že už umí všechno, tak to není pravda. Vím, že se můžu pořád zdokonalovat. Když skočím něco, co ještě přede mnou nikdo nedal, je to pro mě úspěch. Když něco uděláš jako druhý, už dopředu víš, že to jde. A to není ono.

Máš strach?
Při některých skocích si jsem jistý, protože je mám natrénované. Ale pak jsou věci, do kterých jdu třeba s padesátiprocentní nejistotou. Adrenalin pocítíš nejvíc při takových těch frajeřinách. Při věcech, které dáš, a přitom víš, že na ně nemáš. Tam už je ten „adroš“ opravdu cítit - klepou se ti ruce, bouchá srdce a celý ztuhneš, nemůžeš nic dělat. Když jedu závod typu Rampage, dojedu dolů a jsem šťastný. Úplně to ze mě spadne a mám hroznou radost ze života.

Dá se takovou jízdou odreagovat? Vybít si vztek, vyčistit si hlavu?
Někdy jo, někdy ne. Je fakt, že když jedu na kole, zapomenu na starosti. Na kole o tom nemůžeš přemýšlet, jinak si rozbiješ hubu.

Adrenalinové sporty bývají občas přirovnávány k drogám. Máš pocit, že na tom něco je? Jsi na kole závislý?
Asi jo. Je to náplň každého mého dne. Když je třeba špatné počasí a nemůžu vyjet ven, jsem nervózní, něco mi schází. Mohl bych sice zatím honit fyzičku, ale jak nemůžu vyjet s kolem do lesa, je to prostě na nic. Teď (začátkem března, pozn. red.) se třeba dá skákat jen na malých věcech a nemůžu od toho čekat to, co bych chtěl.

Máš kolem sebe rád diváky, nebo jezdíš raději o samotě?
Jezdím pro svůj pocit a pro lidi, aby měli dobrý pocit z toho, že jim na kole něco ukážu. Takže lidi mě vyhecujou k tomu, abych dělal věci, které nemám na sto procent naučené.

Není to nebezpečné, nechat se takhle vyhecovat?
Je. Nesmíš se nechat unést úplně. Vyhecování pomůže k tomu, že jdeš do něčeho, co nemáš nacvičené, ale nesmíš do toho jít za jakoukoli cenu.

Měl jsi nějaké vážnější zranění?
Ale jo. Nemám slezinu, ztratil jsem při tom skoro dva litry krve. Nedávno jsem měl naštípnutý obratel, mám plastiku křížového vazu, v koleně dva šrouby, přelámaná zápěstí, klíční kosti - ty mě zlobí dodneška, zlámané palce u nohou, vykloubená ramena...

Neznejistilo tě to přece jen trochu? Neuvažoval jsi nikdy o tom, že toho necháš?
Když je těžká chvíle, tak jo. Ale jak už je člověk na kolo zvyklý a nemůže bez něj být, tak se k němu vrátí, i kdyby na něj měl skočit s dřevěnou nohou.

A tvůj největší úspěch?
No asi že jsem to zatím všechno přežil.

***

FREERIDE

Extrém mezi extrémy Jezdci mají za úkol sjet několik set metrů dlouhý úsek s prudkým převýšením. Společný je pouze start a cíl, mezi nimi
si každý závodník volí vlastní trať.
Zkrátka: může si vybrat, zda si raději rozbije nos na skále vlevo nebo v
krpálu napravo. Při skocích navíc provádí nejrůznější akrobatické triky. Nejede se na čas, o vítězi rozhodují rozhodčí. Hodnotí se výběr trati, provedení skoků, plynulost jízdy a celkový dojem.
Red Bull Rampage Richard Gasperotti se v roce 2002 zúčastnil jako první Evropan závodu Red Bull Rampage v americkém Utahu (www.redbullrampage.com). Loni ho absolvoval už potřetí. Jde o vůbec nejdrsnější (a proto nejprestižnější) závod kategorie freeride, účastní se ho pouze třicet nejlepších jezdců světa. Zdaleka ne všichni ho ve zdraví dokončí, o zlomeniny a další zranění není nouze.

Touha po nevšedních zážitcích je společná snad všem lidem. Lišíme se pouze způsoby, jakými ji naplňujeme. Někdo si vystačí s fantastickými světy ukrytými v knihách, filmech nebo počítačových hrách, jiný miluje cestování nebo tradiční sporty. A někdo vyrazí s cepínem do velehor, šplhá po skalách bez jištění, brázdí na snowboardu lavinové svahy, sjíždí divoké řeky...

BOJ A ÚTĚK

Extrémní situace kladou na tělo extrémní nároky. Jak jinak. Jednotlivé orgány musejí spolupracovat, aby všechny nástrahy zvládly. Potřebují však mít nad sebou „dirigenta“, který jejich práci řídí. Tím dirigentem je část nervového systému fungující do značné míry nezávisle na našem vědomí. Dělí se na dvě části, sympatikus a parasympatikus. Parasympatikus podporuje trávení a vstřebávání, je to systém pro odpočinek a načerpání nových sil. Ve chvílích ohrožení však není na odpočinek čas. Vlády se ujímá sympatikus, který na tělo křičí: „Bojuj, nebo uteč!“ Činí tak prostřednictvím hormonu vyráběného v dřeni nadledvinek -malých žlázek poblíž ledvin. Určitě ho znáte pod jménem adrenalin, zvláště v USA je však běžnější pojmenování epinefrin. Rozšiřuje cévy ve svalech, zvyšuje přívod kyslíku do plic, stahuje vlásečnice v kůži a ve střevech. Zvedá hladinu cukru v krvi a podporuje štěpení tuků, aby tělo mělo dost energie.

PŘÍJEMNÉ POCITY

Adrenalinová pohotovost ve chvílích ohrožení však nevysvětluje, proč takové situace lidi přitahují. Odpověď musíme hledat v dalších typech chemického řízení lidského organismu.
V mozku existují skupiny nervových buněk, které jsou schopny vyvolat příjemné pocity. Mnoho z nich je aktivováno látkami přirozeně přítomnými v organismu. Patří k nim například dopamin nebo opiátům příbuzné endorfiny. Příjemné pocity se dostavují při zcela přirozených činnostech, které uvolnění těchto látek vyvolávají: jídlo, pití, sex... Některé ze skupin nervových buněk reagují i na tělu cizí drogy včetně alkoholu a nikotinu. A mezi činnosti ovlivňující podobným způsobem psychiku člověka patří i extrémní sporty. ODM ĚNA Z A VÝKON Adrenalin bývá někdy označován za „hormon tří F“ podle anglických slov fight, flight, fright (dají se přeložit

jako boj, útěk, strach). Situace, při nichž adrenalin tělo doslova zaplaví, vnímáme jako nepříjemné, stresující. „Po jejich úspěšném absolvování se nepříjemné pocity ostře mění v libý prožitek uspokojení, radosti a pýchy. A to tím více, čím větší strach a námaha tomu předcházely. Je to princip odměny,“ vysvětluje sportovní psycholog Václav Hošek zřejmě hlavní motiv, který sportovce do nebezpečných situací žene. Silnou motivací je touha
překonávat dosud nepřekonané. Úspěch zvyšuje sebevědomí a extrémní sport takových výzev nabízí bezpočet.

ZÁVISLOST?

Může na adrenalinové sporty vzniknout závislost podobná závislosti na drogách? „Závislost na hazardu
existuje, což dokazují hazardní hráči. Ve sportu byla prokázána jen závislost na endorfinech, vznikajících při námaze. Obecně ale může takový vztah
vzniknout, laicky bychom mohli mluvit o ,posedlosti‘,“ říká Václav Hošek. Jako příklad z nedávné doby uvádí Steva Fossetta, který začátkem března obletěl bez mezipřistání Zemi, dříve se plavil po světových oceánech na jachtě a v roce 2002 obletěl Zemi v balonu.

DĚDICTVÍ PO PŘEDCÍCH

Za zmínku stojí ještě jeden důvod, proč tolik lidí dobrovolně riskuje: v civilním životě musíme všichni krotit své
emoce, podřizovat se společenským normám a zákonům. Jinak bychom se navzájem sežrali. Extrémní sporty nabízejí příležitost potlačované emoce uvolnit. „Z hlediska duševní hygieny jde o vhodný prostředek odreagování
napětí,“ soudí Václav Hošek. Od dob, kdy se lidé v tlupách potulovali savanou, lovili nebezpečná zvířata, bránili se nepřátelům a sváděli každodenní boj o přežití, uplynula z hlediska evoluce velmi krátká doba. Bez velkého přehánění můžeme říci,
že obýváme těla pravěkých lovců a sběračů. Fyziologické mechanismy, které ovlivňují naše chování v extrémních situacích, se vyvinuly pro zvládání situací, do nichž se moderní člověk dostává spíše výjimečně. Dnešní příznivci adrenalinových sportů tedy využívají schopnosti, které příslušníkům lidského rodu pomáhaly přežít už před stovkami tisíc let.

Odborná spolupráce prof. MUDr. Stanislav Reiniš, DrSc., a prof. PhDr. Václav Hošek, DrSc.