Cesta do pravěku

Jak dokázal Zdeněk Burian tak přesně a dokonale vypodobnit světy, příběhy a postavy, které nikdy nespatřil? Na slavného malíře vzpomíná jeden z jeho posledních spolupracovníků, paleontolog Bořivoj Záruba.

* Kdy jste se s ilustracemi Zdeňka Buriana setkal poprvé?

V dětství jsem četl dobrodružnou literaturu. A největším skvostem těchto knížek byly obrázky! Ve své dětské nevědomosti jsem nikdy ani na vteřinu nepochyboval, že jsou to fotografie výjevů vylíčených na stránkách knížky. Tak byly ty obrázky přesvědčivé a pravdivé. Indiáni na lovu bizony skutečně štvali, skoro jsem slyšel třeskot výstřelů pistolí, kterými po sobě stříleli pistolníci, a bylo mi horko při pohledu na rozpálené duny, jimiž se trmácela velbloudí karavana. Všechny tyto ilustrace měly jedno společné. V pravém dolním rohu byl nenápadný podpis Z. Burian.

* Proč, nebo čím byl Zdeněk Burian tak jedinečný?

Mám-li odpovědět jedním slovem, potom proto, že byl pravdivý. On si totiž nikdy nevymýšlel, i ta poslední věc na obraze byla skutečná. Technické detaily letadla, vzducholodi, ponorky, ale i třeba výběr stromů pro různé typy krajin, všechno muselo být naprosto přesné. Že to nebylo snadné, dokládá množství studijních nákresů, které každé kresbě předcházely.

* Kdy a jak jste se vlastně poznali?

Začátkem sedmdesátých let za mnou přišel jeden z redaktorů tehdejšího nakladatelství Artia s dotazem, zdali by se dala pro děti udělat knížka o zkamenělinách. Rozhodl jsem se, že to zkusím. A to jsem netušil to hlavní - ilustrátorem knížky se měl stát Zdeněk Burian! Já tak měl spolupracovat s člověkem, kterého od dětství obdivuji a který má pro mě až trochu mytický nádech. Na naše první setkání jsem proto šel se značnými rozpaky a obavami - měl jsem obrovskou trému. Ono se nadarmo neříká, že velkou osobnost zdobí skromnost. Zdeněk Burian se mnou jednal jako se sobě rovným partnerem. Projekt ho zaujal a s velkou chutí se pustil do práce. Tak začala naše spolupráce na knížce Svět vymřelých zvířat.

* A jak vaše spolupráce probíhala?

Nebylo to snadné. On byl Burian tak dokonalý, že i mně, který mám rád přesnost, to někdy připadalo přehnané. O všem, co měl ztvárnit, chtěl všechno vědět do detailů. Tak jsme například pro kapitolu Kniha Země připravovali pohled na odkrytá souvrství kolmé stěny Velkého kaňonu v Arizoně a Burian trval na tom, že musí znát barvu každé vrstvy, každého kamene. Protože podkladem kresby byla černobílá fotografie, dost jsem se tehdy zapotil.

* Takže když jste sehnal barevnou fotografii, bylo to bez problémů?

Tak úplně ne - a někdy jsem si to zavinil i sám. Například v kapitole o minulosti Země jsem popisoval nejmladší období druhohorní éry, které se jmenuje „křída“. Připravil jsem barevnou fotografii, na níž byl pohled z moře na bílé útesy jižní Anglie. Přál jsem si, aby jednotvárnou mořskou hladinu oživila loď v popředí. V textu jsem se zmiňoval, že tyto oslnivě bílé srázy jsou tvořeny psací křídou, kterou ve dvacátých letech minulého století považovali badatelé za typickou horninu tohoto obdodobí, a proto mu dali název křída. „Ve kterých letech že to bylo?“ zpozorněl Burian. „Ve dvacátých letech minulého století,“ odpověděl jsem, nic zlého netuše. „Hm, to se budeme muset poohlédnout po nějaké lodi z té doby!“ A já jsem tři týdny procházel archiv, než jsem mu mohl loď z tohoto období ukázat. Teprve teď byl spokojen. I když mně vlastně o tu loď vůbec nešlo.

* Zdeněk Burian tedy maloval vždy podle fotografií?

Hodně věcí ano. Měl obrovský archiv obrázků z celého světa. V jedné knížce určené dětem mě napadlo přirovnat paleontologa k indiánskému stopaři. Tehdy jsem chtěl, aby Burian nakreslil indiánského stopaře, jak se sklání nad otiskem šlápoty, a na vedlejším obrázku vědce, který pod mikroskopem zkoumá zkamenělinu. Na to mi Burian položil otázku: „A jaký by ten indián měl být?“ Já jsem odpověděl: „...no prostě indián, v mokasínech, s perem ve vlasech a v haleně s třepením a tak...“ „Já jsem měl na mysli, ze kterého kmene by měl být, v jejich ústroji byly totiž zásadní rozdíly,“ upřesnil a přinesl mi stoh nákresů, jak se příslušníci indiánských kmenů lišili mokasíny, koženým třepením, které (jak mě poučil) odvádělo z ramen dešťovou vodu, barevností oděvu, ozdobami a mnohým dalším.

* Zdeněk Burian proslul svými obrazy pravěkého světa. Podle čeho maloval svět, který nikdo nikdy nespatřil?

To je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Naši přední paleontologové totiž záhy pochopili, že jedině on dokáže podle jejich sdělení a několika zkamenělých kostí či zubů oživit na plátně zvíře, jehož podobu nikdy nikdo neviděl. On totiž přírodovědec, který potřebuje čtenáři představit nějakého tvora, si na umění moc nepotrpí, zato vyžaduje přesnou podobu: aby ten tvor na obraze vypadal tak, jak vypadá ve skutečnosti. Tedy něco jako „malovanou“ fotografii. A to Burian uměl. Nechával se nejen od odborníků poučit, ale přímo od nich kritiku, vedení a opravy své tvorby vyžadoval. Ne nadarmo se říká, že celý svět dnes vidí pravěk očima Zdeňka Buriana. Znáte-li dobře Burianovu tvorbu, nedá vám moc práce poznat jeho rukopis i na mnoha ilustracích jiných malířů.

Kritici Burianovy tvorby říkají, že je přežitý, že jeho pravěký svět není přesný, že vypadal úplně jinak... Je na tom něco pravdy?

Musím připustit, že jejich kritika je mnohdy oprávněná, ale podívejme se proč. Burian jen dokonale zobrazil to, co mu odborníci - paleontologové - sdělili. Nové objevy však naše představy stále mění. Vědci si třeba dlouho mysleli, že veleještěři nemohli svá obrovská těla unést na souši, a proto se zdržovali ve vodě, která jejich tíhu nadnášela. Teprve detailní studium zubů těchto gigantů ukázalo, že se neživili křehkým vodním rostlinstvem, ale tvrdými, kožovitými listy a větvemi palem, cykasů a jehličnanů. Když je ale Burian maloval, byla představa jiná, a proto je často stavěl po krk do vody. Ale za to Burian nemohl, on maloval tak, jak mu řekli, že to bylo. Když to šlo, tak to i dodatečně napravil. Pamatuji si, jak jsem mu kdysi v Národním muzeu sháněl štafle, aby mohl vylézt k jednomu svému obrovskému obrazu na stěně a opravit nozdry diplodoka, protože se zjistilo, že je měl o kousek jinde, než kam mu je před lety umístil.

NA INTERNETU

Celý rozhovor bude od 24. 5. na www.iabc.cz

***

ZDENĚK BURIAN

* Narodil se 11. února 1905 v Kopřivnici.

* Ve čtrnácti letech složil přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění - ostatním studentům bylo kolem dvaceti let. Snad právě věkový rozdíl a neshody se spolužáky patřily k důvodům, proč studium po roce (podle dochovaného vysvědčení absolvoval i druhý ročník) ukončil.

* Jeho tvorbu ovlivnil tramping, který pro něj představoval útěk z dusného města do přírody.

* Jako výtvarník začínal v roce 1921 knižními ilustracemi, brzy tvoří i knižní obálky a ilustrace pro časopisy.

* V srpnu roku 1935 se Burian poprvé setkává s profesorem Augustou a pod jeho vedením tvoří prvních šest obrazových paleontologických rekonstrukcí.

* V 60. a 70. letech se s Burianovými ilustracemi setkávali i čtenáři dětských časopisů včetně ábíčka.

* 1. července 1981 Zdeněk Burian v nemocnici Na Františku umírá.

Tvůrci pravěku

Prvním paleontologem, s nímž Burian spolupracoval, byl profesor Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze, Josef Augusta. Z jejich společné práce vzešlo mnoho zpodobnění dávno vymřelých tvorů a neznámých krajin. Právě tyto první ilustrace proslavily
Buriana a naši paleontologii po celém světě. Pro další tvorbu Zdeňka Buriana měl největší význam nástupce Josefa Augusty na fakultě, profesor Zdeněk V. Špinar. O poznání pravěkého člověka se nejvíce zasloužil Vratislav Mazák. Mezi dalšími, kteří ve svých knihách proslavili Burianovu tvorbu, byl Josef Beneš, Josef Kleibl, Josef Wolf i Bořivoj Záruba.

Nechtěné obveselení

V pracovně profesora Augusty i na přilehlých chodbách katedry paleontologie visí mnoho reprodukcí Burianových obrazů. Profesor Augusta si zakládal na tom, že je malíř tvořil podle jeho představ, a proto byla pod každým z nich cedulka: „Podle prof. Josefa Augusty
maloval Zdeněk Burian“. Sám profesor však byl natolik velkou osobností, že si studenti dovolili se jen v duchu usmívat, když tuto cedulku četli i pod portrétem neandertálce...

VÝSTAVA NA PRAŽSKÉM HRADĚ

Zdeněk Burian by letos v únoru oslavil sté narozeniny. K tomuto výročí byla V Jízdárně Pražského hradu připravena výstava, kde můžete až do 10. července 2005 vidět na 400 originálních Burianových obrazů. Mnohé z nich nebyly nikdy uveřejněny. Výstava je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.