Láskou šílení

Láska, krásná víla naplňující život štěstím i krutá potvora přinášející žal a soužení, není ve skutečnosti ničím jiným než rozvernou hrou molekul v našem mozku. Láska byla odjakživa tématem básníků. Nyní jim do řemesla začínají fušovat lidé s úplně jinou výzbrojí. Místo rýmů používají genetiku a biochemii, místo metafor přístroje sledující děje v lidském mozku.
Romanticky založeným duším se jejich pohled nebude ani trochu líbit. Vědci totiž lásku rozebrali na sled chemických reakcí a studují ji stejně jako jiné, mnohem přízemnější fyziologické stavy. Třeba hlad.
Hlad je chemický signál vedoucí nás k tomu, abychom si včas doplnili zásoby energie. Láska nás obdobně nutí dělat ty pravé věci v pravý čas a s pravým partnerem.

GEN VĚRNOSTI?

Většina savců nic podobného lásce nezná a praktikuje pouze „sex na jednu noc“. Jak tenká hranice leží mezi zcela odlišnými způsoby chování, prokázal elegantní pokus se dvěma druhy hrabošů. Zatímco hraboš prériový vytváří celoživotní páry, blízce příbuzný hraboš pensylvánský se chová jako proutník, který o „manželské věrnosti“ nikdy neslyšel. Tak zásadní rozdíl je přitom určen jediným genem, který hraboš prériový má a který druhému druhu schází. Když vědci tento gen vnesli do mozku hraboše pensylvánského, stal se malý zázrak: proutník se změnil ve spořádaného otce rodiny.
Světový tisk na výsledky pokusu reagoval záplavou článků o objevu „genu věrnosti“. Tak jednoduché to sice není, ale sexuální chování zvířat i lidí je skutečně do značné míry v moci genů.

ZAMILOVANÝ MOZEK

Zmíněný hraboší gen (a jeho lidská obdoba) se stará o to, aby mozek zaznamenal přítomnost hormonu, který se mimo jiné uvolňuje při pohlavním styku a při intimním kontaktu se sexuálním partnerem. Mozková centra citlivá na tento hormon se překrývají s centry, která dovedou navodit příjemné pocity. V mozku touto chemickou cestou vzniká vazba mezi blízkostí partnera a příjemnými pocity. Láska, chcete-li tomu tak říkat. Nebo alespoň jedna z jejích složek. JÁ A

MOJE TĚLO

Odborníci studující chemický a genetický základ lásky zpravidla hovoří o třech různých vrstvách vztahu. Uplatňují se při nich jiné geny a jiné chemické látky v mozku.
První vrstvou je sexuální touha. Naše geny nás jejím prostřednictvím vyzývají, abychom si našli sexuálního partnera. „Nebudeš tady věčně, tak nás koukej předat další generaci, dokud je čas,“ křičí na nás. Touha umí člověka uvrhnout do stavu podobného tomu, který navozují opiáty. Skutečně se na ní podílejí chemické látky, které se opiátům velmi podobají.
Muži a ženy se v tomto ohledu trochu liší. Muž obvykle podlehne sexuální touze mnohem snadněji než žena, což souvisí s odlišnou rolí obou pohlaví při rozmnožování (viz minulé ABC). Stačí, aby kolem něj po ulici prošla atraktivní dívka. Proto je například drtivá většina erotických filmů a časopisů určena mužům.

TY A TVOJE DUŠE

Druhou vrstvou je zamilovanost. „Teď jsi narazil na tu pravou, tak si ji koukej udržet,“ komandují nás tentokrát naše geny. To je ta láska, o které se píšou básně, kvůli které se vraždí, zoufá, konají se hrdinské činy a vyhlašují se války (vzpomeňte na trojskou Helenu). To ona dokáže udělat „z puberťáků chlapy a z chlapů puberťáky, o ženských nemluvím, tam to platí taky“, jak kdysi zpíval Pavel Dobeš. Vědecké výzkumy skutečně naznačují, že v mozku zamilovaného člověka se odehrávají neuvěřitelné věci, které mohou změnit jeho osobnost stejně spolehlivě jako drogy nebo duševní nemoci.
Mozek se topí v záplavě chemických látek, které s ním dělají psí kusy. Čerstvě zamilovaný člověk je najednou plný energie, nepotřebuje jíst, spát, odpočívat, myslí jen na svou lásku.

MY A NAŠE DĚTI

Zamilovanost je natolik bouřlivý cit, že nemůže trvat věčně. Když vyprchá, partneři se buď vydají hledat štěstí každý jinde, nebo v jejich vztahu převládne třetí vrstva, která může vydržet libovolně dlouho. „Už ses vydováděl, teď pro tebe máme opravdu zodpovědný úkol,“ mění geny své příkazy. Sledují jediný cíl: přinutit rodiče, aby se co nejlépe postarali o své děti. Roli chemických poslíčků mezi geny a mozkem přejímají endorfiny, látky navozující pohodu a vyrovnanost. Pokud vše funguje, jak má, je dlouhodobý vztah charakterizován jistotou, důvěrou a pocitem bezpečí. Dvojice má dojem, že k sobě neoddělitelně patří, vzájemně se doplňuje a pomáhá si.
„A tak spolu šťastně žili, a pokud neumřeli, žijí šťastně dodnes,“ končí zpravidla pohádky o princeznách a jejich vysvoboditelích z dračích spárů. Jak vidno, příběh lásky může končit úplně stejně, i když se na něj díváme jako na chemický taneček dirigovaný geny.

Příště o dětech „ze zkumavky“

DROGY PARAZITUJÍ NA LÁSCE

Když vědci sledovali pomocí magnetické rezonance (viz str. 44) mozky lidí závislých na kokainu, zjistili aktivitu ve stejných oblastech jako v mozcích milenců. Naše geny vytvořily v mozku složitý systém chemického působení, jehož prostřednictvím nás odměňují za to, že se o ně tak hezky staráme. Že hledáme ty nejvhodnější partnery, milujeme se s nimi a máme s nimi potomky, v jejichž tělech geny přežijí naši vlastní smrt. Umělé drogy se v mozku chovají jako zloději, kteří si vypůjčili něco, co jim nepatří. Napojily se na tento systém a mozek se jimi (ke své škodě) nechá oklamat.