Nejstarší nálezy částí koster psa pocházejí z období mezi paleolitem a neolitem (asi 5000-6000 let př. n. l.), kdy se člověk začal věnovat vedle lovu také zemědělství. Ve stejnou dobu vznikal na různých místech zeměkoule i pes.
Roku 1901 popsal Theodor Studer, profesor na bernské univerzitě, vyhubeného divokého předka psa domácího a nazval ho pes divoký (Canis ferus). Podle něj měl tento pes dvě nejdůležitější variety - jedna žila v jižní a střední Evropě a dostala jméno pes bažinný, druhá obývala Přední a jižní Asii a byla předkem páriů (psů žijících bez pána v okolí lidských sídlišť). Časem se však ukázalo, že kosterní pozůstatky, které určil jako kosti psa divokého, jsou směsicí lebek vlků, šakalů a starobylých plemen psů.
JEDINÝ PŘEDEK
Dlouho jsme mysleli, že psi pocházejí z různých psovitých šelem - vlků, šakalů, lišek, dhoulů, dokonce i hyen. Teorii o vzniku psa křížením psovitých šelem zastával i Charles Darwin. Zastánci této teorie nakonec došli k závěru, že téměř každé plemeno vzniklo z jiného divokého předka. A to si představme, že plemen psů je kolem šesti set, další známe jen podle několika jedinců a nikdo neví, kolik plemen žije u národů, které se zatím chovem „čistokrevných“ psů nezačaly zabývat!
Později se ukázalo, že praotcem psů je pouze jediný druh psovité šelmy, jen se dlouho nevědělo, která to vlastně je. Původně byl za něj pokládán šakal, ukázalo se však, že nemůže být předkem současných evropských plemen psů. Jeho místo zaujal vlk. Zeměpisné rozšíření vlka je dodnes obrovské a téměř se kryje s původním rozšířením člověka.
ZA PSÍM ADAMEM
Nedávno vědci při zkoumání buněčného jádra potvrdili, že vlk je opravdu jediným předkem všech plemen psů. Jejich vývoj probíhal zpočátku přirozeným výběrem, později je začal člověk šlechtit podle svých přání a potřeb. Kynologická literatura z konce 19. a začátku 20. století uvádí, že prakticky všechna plemena psů vznikla v době bronzové (tedy v období neolitického stěhování národů z Přední Asie) v severní, střední a případně i východní Evropě. Jenže v té době už byl v Egyptě, Mezopotámii, Číně a samozřejmě i v Severní a Jižní Americe rozvinutý chov plemen, z nichž mnohá přetrvala bez velkých změn do dnešních dnů. A je velmi pravděpodobné, že řada původních plemen psů zmizela až v historické době.
OD VLKA KE PSU
Z vlka (mnoha jeho poddruhů) se podle kynologů vyvinulo pět skupin psů: Rozdělení prehistorických psů a jejich návaznost na moderní plemena zpracoval švýcarský univerzitní profesor Theodor Studer. Jeho systém rozdělení plemen založený na tvaru a základní délce lebky je dnes biology zamítnut, ale kynologové ho stále používají, neboť jiný dosud nebyl vytvořen.
1. Psa bronzového našel profesor Jeitteles před rokem 1872 v Olomouci při příležitostném kopání uprostřed souvislé městské zástavby na místech osídlených už od středověku. Přímým předkem psa bronzového byl podle názoru kynologů vlk. Podle některých to byl pes podobný německému ovčáku, jiní jej zase považují za předka loveckých psů. Pocházejí z něj prý komondor a briard, ale také šeltie a velškorgi.
2. Pes Inostrancevův byl objeven Anučkinem nedaleko Ladožského jezera kolem roku 1882. Měl by být předkem tibetské dogy, od které se zase odvozují plemena dlouhosrstých horských psů, jako je bernardýn, španělský mastin, čuvač, také švýcarští salašničtí psi, na druhou stranu zase mastifové, tedy velcí dogovití psi s krátkou srstí, a samozřejmě mops, brabantík, francouzský buldoček.
3. Psa bažinného popsal Rütimeyer roku 1862 ve Švýcarsku. Byl objeven v kolových stavbách z neolitu. Otcem tohoto psa měl být šakal. Za jeho potomka je vydáván „batacký špic“. Pozůstatky malého psa se špičatou tlamou se nacházejí po celé Evropě, podle kosterních nálezů se však ukázalo, že tento pes byl velmi proměnlivý, takže nemůže představovat jediné plemeno. Byl považován za předka špiců, ale také pinčů, grifonků, kníračů, teriérů, ale i čivavy a mexického naháče.
4. Pes popelištní, kterého našel a popsal Jan Woldřich, pochází z doby bronzové. Byl nalezen v Rakousku. Měl by to být předek loveckých psů od ohaře, přes jezevčíky, vodní španěly, pudly až po pekingského palácového psíka a maltézáčka.
5. Pes Leinerův byl objeven Theodorem Studerem v neolitické osadě na břehu Überlingského jezera ve Švýcarsku. Byl považován za předka chrtů z britských ostrovů mimo greyhounda. Posléze se stal také otcem teriérů, basetů, jezevčíků, honičů, bíglů, a dokonce zlatého retrívra.
***
PRVNÍ PÍSEMNÉ ZMÍNKY
Nejstarší písemné zprávy o chovu a použití psů pocházejí z doby 300 let př. n. l. Řecký filozof Xenofon napsal Kynegetikos. Zmiňuje se zde velmi podrobně o loveckých psech, o jejich chovu a výcviku, o práci chrtů, dog, psů stopovacích a dalším.
PRVNÍ PSÍ KNIHA
První knihu o psech De Canis Anglicas (De Canibus Britannicis, 1570) napsal latinsky Johannes Caius, roku 1576 byla přeložena do angličtiny.
PRVNÍ ATLAS PSŮ
První moderní atlas psů napsal na přelomu 19. a 20. století holandský hrabě Bylandt. Obsahuje mnoho fotografií a také plemenné standardy uváděných plemen.
PRVNÍ ČESKÝ ATLAS PSŮ
První česky psaný atlas psů se jmenuje Všecky druhy psů slovem i obrazem. Napsal ho Václav Fuchs a vyšel roku 1903. Kromě popisu plemen tu Fuchs také radí, jak psy držet, cvičit, živit a ošetřovat.
