Na pět měsíců jsme se i s našimi syny usadili v Ladaku - údolí ukrytém v nitru severoindického Himálaje, v nadmořské výšce 3600 m. Kluci zvyklí na české poměry se rázem ocitli v jiném světě.
Jiná příroda, jiní lidé, jiný život...
V Ladaku jsem měl možnost učit jako dobrovolník angličtinu na soukromé škole. Sice úplně zadarmo, ale pro nás to byla výborná příležitost, jak dokonale poznat život himálajských horalů.
BYDLÍME LADACKY
Můj „zaměstnavatel“ nám zajistil pouze levné ubytování - ve starém ladackém domě ve vesničce Sankar. Když jsme prošli temnou chodbou a poprvé vystoupali po vrzajícím dřevěném schodišti, byli jsme hodně překvapení: před námi se zde v prvním patře objevil prostorný dvoreček tvořený udusanou hlínou. Ze tří stran kolem něj byly obytné místnosti, čtvrtou tvořila dva metry vysoká zeď. Jednu místnost o velikosti asi pět krát tři metry odemkla naše průvodkyně pro nás: rohový pokoj s červenými okny otočenými na východ a jih. Strop tvořený trámy a malými větvičkami zpevněnými hlínou byl potažen veselou bavlněnou látkou, která chránila před prachem z drobící se hliněné střechy. Prach vířící na dvorku, v oddělené místnůstce díra místo záchodu a holá místnost metr krát metr s vybetonovanou podlahou svažující se do rohu k odtokové díře - totiž koupelna. Tak vypadal náš ladacký domov.
KOKAKOLA V KLÁŠTEŘE
Brzy jsme se skamarádili s několika mladými mnichy ze sankarského kláštera. Nejlepším „rodinným přítelem“ se stal mnich Lobsang, který několikrát přišel na návštěvu i k nám.
Mnohem zajímavější ale byly návštěvy kláštera. Obytný prostůrek mnichovy cely má dva krát dva metry, podél stěn jsou rozloženy matrace na spaní a sezení. Vedle jedné postele je polička s typicky podlouhlými listy tibetských knih. V tomto případě nejsou listy nijak starobylé - jde o obyčejné kopie z kopírky. Kromě několika rozházených lahviček od krému na holení a prázdných ampulek od léků je vše prosté, takové, jak si člověk mnišskou celu představuje.
Zato zcela proti mým představám se odehrává pohoštění.
„Napij se,“ říká Lobsang a podává mi sklenici s kokakolou. Později se omlouvá, že nikdy nenabízí místní tradiční nápoj - slaný čaj s máslem.
„Já ho totiž nesnáším,“ přiznává se a směje se mému podivení.
TAJEMNÝ CZECH MAN
Jednou jsem přátele mnichy zastihl při přípravě na speciální obřad, který se bude konat za uzdravení nemocného vesničana. Mniši Lobsang, Taši i brýlatý Ngödub měli v míse rozdělané těsto a vytvářeli z něj drobné homolky a jednu postavičku. Řekli mi, že „všechno bude mít zítra velikou moc“. Při těchto obřadech se totiž mají zlé síly způsobující nemoci soustředit koncentrací zúčastněných mnichů do útvarů z těsta.
Zničením útvarů se tyto síly zničí.
Ptám se na hlubší smysl obřadu a dovídám se jen, že postava z těsta bude velice mocný muž. Když naléhám na další vysvětlení, Lobsang mi s plamínky v očích jen odvětí: „Je to Číňan.“ Když mě ani toto vysvětlení neuspokojí, směje se a říká: „It is Czech man.“ (Je to český muž.) A všichni mniši se smějí mému výrazu v tváři.
***
SETKÁNÍ S KRAJANY
Když jsme se jednou narvali do přeplněného autobusu jedoucího do nejznámějšího ladackého kláštera Tikse, otočil se na nás jeden běloch a řekl: „Ahoj!“ Byl to krajan, Honza z Prahy. Před ním seděla jeho kamarádka Bára. Jeli někam, ani nevěděli kam, tak jsme je nasměrovali na Tikse a společně strávili příjemné odpoledne.
Po chvíli hovoru s Honzou upozorňuji svého tříletého synka Mojmíra na skutečnost, že tomuhle cizímu strejdovi rozumí. Jak si Mojmírek uvědomil tuto nezvyklou situaci (už několik měsíců hovoří pouze s rodiči), hned se z toho začal radovat. Také pětiletý Vojta využil možnosti popovídat si česky o tom, co ho právě zaujalo. Když jsme po prohlídce kláštera seděli na svačině u jednoho místního obchůdku, oběma Čechům poradil: „Taky vám tady doporučuju koupit modlitební praporky. Anebo tu vonnou tyčinku, to si ji pak doma zapálíte a ona vám provoní celý byt.“
LADAK OČIMA KLUKŮ
Území kolem vesnic je protkáno spletí zavlažovacích kanálů. Vodu pouštěli vesničané nepravidelně - podle potřeb zavlažit to či ono pole. Kluci si začali do deníčků dělat záznamy, a proto museli potoky pojmenovat. Jejich rozhovor pak vypadal například takto: „Obří dnes málo, Tůňkový střední stav, Městský neteče vůbec a k Oslímu se teprve musíme dojít podívat.“ Kluci jednou přes potok stavěli most z klacíků.
„Třeba bude fungovat pro mravence,“ zadoufal Mojmír.
„Ladacký mravenci nás možná nepovažují za obry, ale za obrovský živý buddhy,“ napadlo Vojtu pod dojmem obrovských soch, které jsme už viděli.
Indické autobusy jsou krásně zdobené a zpravidla narvané lidmi.
Řidič vždy pustil hodně nahlas poněkud vřískavou místní muziku.
„Až budeme v Praze, koupíme si taky takový autobus. Budeme s ním vždycky čekat na konečný, než se pořádně naplní. A bude zastavovat všude, kde si někdo pískne - jako tady,“ zasnil se Vojta.
