Dyslektický žáček, u něhož se porucha projeví, ale ještě není pojmenovaná odborníkem, především zklame nic netušící rodiče. Ti se totiž velice často domnívají, že jejich dítě bude ve škole úspěšné, protože se jim v předškolním věku jevilo jako mimořádně bystré. Mnohdy si pak rodiče spolu s učitelem myslí, že schválně zlobí a nechce se učit. Ale ono má problém. A to už je jenom krůček k tomu, že jeho úzkost a napětí vyústí v záškoláctví, v obranu útokem, a pak prozlobí základní školu. Cítí se vyvrhelem, sabotuje vyučování a pod vlivem všech těchto okolností se dyslexie jako původce poruch chování hůře rozpoznává. Teď to nedramatizuji, ale takový žák je nešťastný a zoufalý. Žádný totiž nechce být pětkař. Žádný! Nejnešťastnější není kluk "splachovací", který si nepřipouští problémy, ale ten chytrý, citlivý, který má svědomí. Propadne pocitu, že je absolutní hlupák, protože mu čtení a psaní opravdu nejde. Největší tragédie, která se může nadanému nebo méně nadanému dítěti stát, je to, když se jeho špatný prospěch hodnotí jako něco, co by vůlí mohlo - podle mínění okolí - ovlivnit. Dyslektik si zkrátka myslí, že je hloupý. On slyší: Ty nechceš! Ale on nemůže. Pokud má dítě s učením problémy, je důležité mu pomoci. Poradit se s učitelem, případně se obrátit na speciálního pedagoga ve škole nebo na nejbližší pedagogicko-psychologickou poradnu.
Sdílej
20. března 2000 • 00:00 Vyšlo v ABC 06/2000
Dyslexie V ABC číslo 5 jste uveřejnili rozhovor s MUDr. Janou Drtilovou o dyslexii. Pochopila jsem, že pro dítě s touto poruchou je důležité, aby o ní vědělo. Co když ale není v okolí žádný odborník, který by hned odhalil, že dítě je dyslektické?
Hanka, 14 let
