Dvanáct let po uvedení na trh se legendární počítačová hra Doom dočkala filmového zpracování. Snímek vás jistě pobaví, ale pro kinematografii nikdy nebude tím, co znamená Doom pro svět počítačových her. Pro ten byl totiž Doom revolucí.
FPS je zkratka pro žánr počítačových her "first person shooter", v němž se na virtuální svět díváte z vlastního pohledu a jediné, co ze své virtuální postavy vidíte, jsou ruce třímající palnou zbraň. Když se Doom v roce 1993 objevil na počítačové scéně, nebyl sice první FPS (už dříve na sebe strhla pozornost hra Wolfenstein 3D od stejných tvůrců), ale stal se titulem, který tento žánr pevně zapsal do povědomí milionů lidí. A to zdaleka nepočítáme jen těch patnáct milionů hráčů, kteří si zahráli jeho zkrácenou verzi nabízenou zdarma.
Jak přitáhnout pozornost
Nabídka celé třetiny počítačové hry zdarma (když jste ji chtěli dohrát, museli jste si připlatit za plnou verzi – a dohrát ji chtěl každý) nebyla jediným obchodně výhodným tahem firmy id Software, která Doom na trh uvedla. Pozornost mnohem širší veřejnosti, než jsou počítačoví nadšenci, ke hře přitáhlo její téma a prezentace.
Doom totiž vyprávěl nepříliš komplikovaný (až prakticky žádný) příběh o tom, jak se na Marsu otevřela brána do pekla. Z ní se, jak už to v podobných katastrofických scénářích chodí, na svět vyhrnula záplava nejrůznějších pekelných příšer, proti kterým nastupuje právě hlavní hrdina – hráč. Vzhledem k tomu, že se Doom hemží rohatými démony s kopyty, byli svého času autoři i fanoušci hry obviňováni ze satanismu, což k Doomu obrátilo ještě víc pozornosti. Aby toho nebylo málo, Doom byla na svou dobu extrémně krvavá hra. Démoni se po zásazích palných zbraní (brokovnice či raketomet) rozpadávali na kousky a mezi zbraněmi určenými pro kontaktní boj se tu nalézal i do té doby zcela nevinný prostředek ke kácení stromů – motorová pila.
Skandál není všechno
Kromě reakcí publika měl Doom v rukávu ještě další trumfy. Tím prvním byla skvělá hratelnost. Jednotlivé levely hry byly výborně navržené, útočící potvory dokázaly člověka pěkně vyděsit a hráč byl k monitoru znovu a znovu přikováván očekáváním, co na něj číhá za dalším rohem. Dnes už si počítačové hry bez možnosti hry na síti dokážeme těžko představit. V polovině devadesátých let se však poprvé propojování několika počítačů a soupeření ve virtuální realitě stalo společenskou zábavou.
A ani to ještě nebylo všechno. Hráči si mohli sami vytvářet nové a nové úrovně Doomu. Amatérské levely byly označovány jako WADy a dosahovaly neuvěřitelných stupňů vynalézavosti – jedny situovaly hráče do světa Vetřelců či Hvězdných válek, jiné simulovaly reálná místa jako třeba byty hráčů samých.
To všechno dnes nabízí každá druhá trojrozměrná střílečka, ale Doom přinesl všechny tyto věci pohromadě jako první.
Nejen Doomem živ je hráč
V polovině devadesátých let Doom kraloval počítačovým hrám. V roce 1994 vyšel Doom II a v grafice a hratelnosti první díl ještě překonával, v následujících dvou letech se objevilo několik přídavků (zvaných expansion packy), rozšiřujících hru o nové úrovně, jako The Ultimate Doom nebo Final Doom, a sám Doom se objevil kromě PC i na mnoha herních konzolích.
Jenže konkurence nikdy nespí. Žánr FPS se začal obohacovat o nové a nové hry, které se tu více, tu méně podobaly Doomu, ale všechny byly označovány za jeho klony – doomovky. Vedle desítek trojrozměrných nesmyslů se postupem času objevily také hry, které Doom skutečně překonaly a odkázaly ho do vzpomínek na staré dobré časy. Těmi hrami byly hororový Quake a komiksově zábavný Duke Nukem 3D z roku 1996 a posléze vědecko-fantastický epos Unreal, který přišel o dva roky později. Kolem každé z těchto her vyrostly nové fanouškovské skupiny, opět se vytvářely amatérské levely, hra po síti už se stala samozřejmostí (a posléze také samostatným herním odvětvím), vycházely další a další díly a rozšíření a na „stařičký“ Doom se začalo zapomínat.
Návrat do pekla
Teprve roku 2004 přišel Doom 3. Hra, kterou předcházela neuvěřitelná očekávání, skutečně přinesla atmosféru, která by se dala krájet (procházení marsovského podzemí s pouhou baterkou), a grafiku, na níž jste mohli oči nechat (honosila se hlavně realistickou hrou stínů). Jenže na ní se pracovalo až příliš dlouho a její hardwarové nároky byly skutečně přemrštěné, a tak konkurence vzápětí přišla s dalšími, graficky ještě podařenějšími hrami (jako byl třeba uživatelsky mnohem přístupnější Far Cry). Doom zareagoval rozšiřujícím titulem Doom: Resurrection of Evil, který se opravdu povedl a napravil i několik chyb, které měla jeho předloha.
V polovině devadesátých let pro hráče existoval jenom Doom. Dnes už taková situace nemůže nastat, na to se trh s počítačovými hrami rozrostl už příliš. Doomu zůstává punc legendy a ten se nyní pokouší ještě trochu vylepšit jeho filmová verze, v níž se dočkáte několika záběrů z proslulého „vlastního pohledu“. A kdo ví, možná bude filmový Doom stát na začátku nového filmového žánru FPS.
Premiéra filmu:
3. listopadu 2005
