Potkan útočí na školníka – tak by mohl začínat horor nebo sci-fi, v nichž potkani, zmutovaní a přerostlí, rozsévají zkázu mezi obyvateli měst. Tato příhoda se však letos 6. září stala - podle zpráv v tisku v jedné škole v Ledči nad Sázavou.
O čem to vypovídá? O tom, že potkani u nás žijí téměř všude. Pak o jejich statečnosti, neboť není pochyb, že školník byl mnohonásobně větší než zmiňovaný hlodavec. A konečně i o přetrvávajících obavách lidí z těchto zvířat, proč by jinak tisk upozorňoval na celkem nevinnou příhodu bombastickými titulky: Potkan zaútočil na školníka. Přitom před dvěma sty padesáti lety byli potkani v Evropě zcela neznámí.
ŠKŮDCI
Soužití divokých potkanů s lidmi je výhodné pro potkany, ne však pro lidi. Potkani ujídají člověku z jeho zásob potravin, a když vniknou do sila, potravinářského provozu nebo skladu, zničí mnohem víc, než sami spotřebují: co nesežerou, to alespoň nakousnou nebo znečistí. Ve velkých městech se dnes potkani mnohem častěji a také úspěšněji živí kolem různých skládek odpadků, popelnic a kontejnerů. Přesto nejsou vítaní - velkou hrozbou jsou totiž nemoci, které přenášejí. Zbavit města potkanů vůbec není snadné, pravidelná deratizace (slovo přišlo do češtiny z francouzštiny, předpona deznamená od a rat je francouzsky krysa) pouze udržuje jejich stav v přijatelných mezích. Přesto žije ve většině velkých měst mnohem víc potkanů než lidí - např. se uvádí, že v Praze na každého občana připadá deset potkanů.
POMOCNÍCI
Potkani jsou velmi nenároční na chov a snadno a rychle se množí. Vědci vyšlechtili bílé laboratorní potkany a využívají je k například k biomedicínským pokusům. V současné době se pokusy na zvířatech omezují, a nejen proto laboratorní potkani nacházejí jiné a pro ně bezpochyby příjemnější uplatnění: stávají se oblíbenými domácími mazlíčky a přinášejí radost svým chovatelům.
MAZLÍČKOVÉ
Chov potkanů jako domácích zvířat se začal šířit nedlouho poté, co se objevili první laboratorní jedinci, u kterých byla jistota, že nemohou přenášet žádnou nebezpečnou nemoc jako jejich divocí příbuzní. Bílý potkan, albín, však není žádný krasavec - jeho srst vlastně ani není čistě bílá, je jaksi nevzhledně nažloutlá, růžové drápky, vybledlé růžové oči a čenich vypadají nepřirozeně, skoro až nezdravě. S tím si chovatelé rychle poradili. Začali šlechtit barevné varianty laboratorních potkanů. Brzy se objevili potkani černí, čokoládově hnědí, šedí či přírodně zbarvení (obvykle s bílými tlapkami a skvrnou na bříšku). Velmi oblíbení jsou kapucíni, jejichž zbarvení je kombinací bílé a černé, případně šedé. Tmavě zbarvená je hlava a přední část těla (kapuce, proto kapucíni), takže tito potkani, ač v podstatě bílí, mají tmavý čenich a jiskrné tmavé oči.
***
VÍTE, ŽE
* potkani žijí ve velkých společenstvích, v nichž se jednotliví členové navzájem poznávají podle pachu? Přidáte-li do společenství cizího jedince, ostatní ho zabijí
* vyhubení potkanů není snadné proto, že každé společenství má své ochutnávače, kteří první ochutnají podezřelou potravu? Pokud uhynou, ostatní členové se již nástrahy nedotknou
DOBYVATELÉ
S rozvojem lodní dopravy se potkani ze své domoviny v jihovýchodní Asii vydali na dobyvatelskou pouť světem a dobyli ho vskutku důsledně. Zabydleli se v blízkosti lidí a neuvěřitelně se soužití s člověkem přizpůsobili.
