Homosexuálně orientovaní lidé jsou mezi našimi kamarády, známými, často mezi příbuznými. Žijí všude kolem nás a s námi – i když o mnohých to vůbec netušíme. O své místo na slunci svádějí proti předsudkům nelehký boj.
Lidé, které citově a sexuálně přitahují osoby stejného pohlaví, to ve 20. století neměli vůbec jednoduché a se spoustou problémů se potýkají dosud. Zvláště homosexuální muži leckomu stále splývají s úsměvnými postavičkami z vtipů a bláznivých komedií, které se divně oblékají, divně mluví, divně se chovají. V horším případě jsou považováni za vyšinuté jedince zasluhující jen odpor a opovržení.
DOBA TEMNA
Až do roku 1961 u nás byla homosexualita trestná. V mnoha zemích podobné zákony vydržely ještě déle a leckde platí dodnes (viz mapu). Se zrušením nesmyslného zákona však z české společnosti nezmizely nesmyslné předsudky. Kolem homosexuality panovalo mlčení, téměř nikdo o ní nic nevěděl. A neznalost je živnou půdou pro pověry, strach z neznámého. Proto má zvláště starší generace k homosexualitě hluboko zakořeněný odpor. Vnímá ji jako něco nechutného, špinavého, jdoucího „proti přírodě“. Svou roli v posilování takových pocitů sehrává i náboženství; většina křesťanských církví homosexualitu považuje za hříšnou.
NAD OBZOREM SVÍTÁ
Ale časy se mění. O homosexualitě se vedou bouřlivé debaty, takže dnes o ní lidé vědí mnohem více než před několika málo lety. Několik známých osobností se ke své orientaci veřejně přihlásilo. Příklad řady světových celebrit u nás následovali například zpěvák Pavel Vítek, moderátor Honza Musil nebo mluvčí České televize Martin Krafl, čímž výrazně napomohli prolomit staré tabu. „Normální“ lidé vidí, že gayové a lesbičky žijí stejné životy jako ostatní - jen mají trochu jinak zařízeno v citovém a sexuálním životě. Čím lépe je poznají, tím méně o nich uvažují jako o „nenormálních“. Znám to z vlastní zkušenosti: mám několik kamarádů gayů a ani mě nenapadne se na ně dívat skrz prsty.
SAMOZVANÍ SOUDCI
O vyspělosti společnosti vypovídá mimo jiné míra tolerance k menšinám. Slaboši vždy potřebují někoho, na koho by se mohli povyšovat, komu se posmívat, na koho se vymlouvat. Jednou si vyberou židy, jednou černochy, jednou homosexuály. Okolnosti se mění, princip zůstává stále stejný.
Proč bychom měli škatulkovat lidi podle jejich sexuální orientace? Tu si nikdo dobrovolně nevybírá, je nám vrozena. Lidé se nedělí na hetero- a homosexuály, ale na poctivce a podvodníky, na pracanty a lenochy, na slušné lidi a hrubiány…
BITVA O ZÁKON
O homosexualitě se dnes mluví hlavně v souvislosti se zákonem o registrovaném partnerství. Gayům a lesbičkám by umožnil žít v oficiálně uznávaném svazku a získat tak některá práva i povinnosti, které jsou zatím vyhrazeny pouze manželům, například právo jeden po druhém dědit. Návrh zákona v prosinci schválila Poslato
Příčiny homosexuality
Ještě na konci minulého století byl běžný názor, že homosexualita je naučené chování, které lze získat během života, „nakazit se jí“ jako nějakou infekční nemocí. Dnes už víme, že to tak není.
GENY
V roce 1991 vědci ze Severozápadní univerzity (USA) zjistili, že jednovaječné dvojče homosexuálního muže je samo homosexuálně orientované mnohem častěji než dvojče dvojvaječné.
Byl to přesvědčivý důkaz, že homosexualita je alespoň částečně geneticky podmíněná. V roce 1993 oznámil americký genetik Dean Hamer objev „genu homosexuality“ na chromozomu X, pozdější studie však jeho závěry zpochybnily. Svou roli zřejmě hraje celá řada genů spolu s dalšími biologickými faktory.
SKRYTÁ VÝHODA?
Homosexuálové po sobě jen výjimečně zanechávají potomky. To by mělo geny pro homosexualitu znevýhodňovat natolik, že je s podivem, proč dávno nevymizely. O vysvětlení se pokouší řada teorií. Se zatím poslední přišli v roce 2004 italští vědci. Zjistili, že příbuzné gayů z matčiny strany mají více potomků než jiné ženy. Je tedy možné, že skutečným úkolem „genů pro homosexualitu“ je zvyšování plodnosti žen a mužská homosexualita je jen vedlejším efektem.
PŘED NAROZENÍM
Důkazy naznačují, že rozvoj homosexuální orientace je významně ovlivněn působením hormonů v matčině těle během těhotenství. To může být ovlivněno také geneticky, ale detailům zatím ne zcela rozumíme.
necká sněmovna, v lednu Senát. V den, kdy toto číslo ABC putovalo do tiskárny, však zákon vetoval (tedy smetl ze stolu) prezident. Poslanecká sněmovna jej může přehlasovat, k tomu však bude zapotřebí 101 hlasů - o 15 více, než kolik stačilo při prosincovém hlasování.
Výsledek je velmi nejistý.
Proti zákonu vystupují politici z různých stran, nejhlasitější jsou však členové KDU-ČSL, která má blízko ke katolické církvi. A ta by se, stejně jako většina církví, nejraději tvářila, že homosexualita vůbec neexistuje. Je to prý hříšné chování, které se protiví Bohu a morálce.
RODINA JAKO RUKOJMÍ
Pro i proti přijetí zákona lze snést řadu rozumných argumentů. Jeho odpůrci tvrdí, že jedině rodina si zaslouží zákonnou ochranu, protože jejím hlavním smyslem je výchova dětí - „budoucích daňových poplatníků“, jak se vyjádřil jeden z poslanců. Zastánci zákona namítají, že bezdětní lidé mají také právo na životní jistoty a na pocit rovnoprávnosti. Děti nejsou jedinou hodnotou, kterou lidé společnosti přinášejí. A gayové a lesbičky jsou občané jako každý jiný.
Radikálnější odpůrci zákona se domnívají, že rodinu přímo ohrožuje. Hovoří o rozvracení morálky a o krizi tradičních hodnot naší kultury. Ale tím, že stát gayům a lesbičkám umožní uzavírat oficiální partnerství, přece nezpůsobí lavinovité šíření homosexuality, rozpad rodin a vymření národa na nedostatek potomků. Na evropské kultuře oceňuji především toleranci k jinakosti, úctu ke svobodě a uznání rovnosti všech lidí bez ohledu na rasu, národnost, náboženství nebo sexuální orientaci. S těmito hodnotami zákon o registrovaném partnerství v rozporu určitě není.
