Na první pohled vypadá Martin Štěpánek (29) jako kdokoliv z nás. Nemá mezi prsty plovací blány, chybějí mu žábry či přídatné vzdušné vaky. Přesto se na jediný nádech dovede ponořit do hloubky okolo sta metrů a pod vodou vydrží přes osm minut.
Jak se kluk z vnitrozemské zemičky dostane k potápění?
Maminka byla závodní plavkyně a chtěla ze mě mít také plavce. Takže jsem asi uměl dřív plavat než chodit, protože mě do vody házela pořád. Při jednom plaveckém tréninku, to mi bylo asi sedm nebo osm, jsem v bazénu viděl trénink potápěčů. Mně se to hrozně líbilo, a tak jsem přišel domů a řekl: "Mami, já chci být potápěčem." Maminka zatlačila slzu v oku a přihlásila mě na potápění.
Začínal jste hned s freedivingem?
Ne, začínal jsem potápěním s přístrojem, které se trénuje jenom v létě. Přes zimu jsme trénovali ploutvové nebo rychlostní plavání - to se plave s takovou velkou laminátovou ploutví jako delfín. Já ji dnes používám při freedivingu, ale kdysi se používala pro rychlost. Mou oblíbenou disciplínou byl tenkrát sprint na 50 m pod vodou. A právě tohle rychlostní plavání pod vodou je možná základem mých dnešních úspěchů.
A vaše cesta od přístrojového potápění k tomu volnému?
V létě jsme jezdili s klubem na různé akce, a protože jsem tam byl jeden z nejmladších, starší kluci mně vždycky sebrali láhve, takže jsem se stejně musel potápět na nádech. To mi nějak zůstalo a za čas mě to začalo bavit i víc než s dýchacím přístrojem.
Jak vypadá takový závod freediverů? Jakým způsobem se například měří dosažená hloubka - přece tam někde dole nestojí rozhodčí s metrem?
Já musím den nebo dva před závodem nahlásit výkony, které chci udělat, to je tajné, ostatní závodníci nevědí, co kdo nahlásil. Hlouběji pak ale už plavat nesmím, a naopak, když té hloubky nedosáhnu, jsou za to docela tvrdé penalizace. Takže je opravdu záhodno ponořit se do té hloubky, kterou člověk nahlásí. Dole, přesně v té ohlášené hloubce, je cílová plošina (obr. nahoře) a cedulka, kterou musím utrhnout a přinést zpátky nahoru.
Tím závod končí?
Zdaleka ne! Když se vynořím, musím najít rozhodčí, což občas není jednoduché, protože lidí tam plave hodně, kromě rozhodčích i jistící potápěči a sem tam nějaký kameraman. Před rozhodčími si musím sundat masku, dát jim znamení, že jsem v pořádku, a říct I´m O. K. - Jsem v pořádku. A oni podle toho rozhodují, jakou mám motorickou a rozeznávací schopnost. Když je člověk na hranici s kyslíkem, tak se to projeví, třeba se mu zaklepe ruka. A to už je důvod k diskvaliř kaci.
Proč je hodnocení tak přísné?
To je kvůli bezpečnosti. Když třeba takový maratonec zkolabuje za cílovou čárou, tak mu výkon počítají, ale nám ani náhodou. Jenže v tom našem sportu musí být člověk neustále pod absolutní kontrolou, zahráváme si s hypoxií - s nízkou hladinou kyslíku -, rozhodčí proto musejí zkontrolovat, že je potápěč po vynoření v pořádku. Důležitá je tedy i správná strategie - musíte nahlásit hloubku, která vám zajistí co nejlepší umístění, ale ještě ji zvládnout bez problému.
A to se jen tak vynoříte ze stometrové hloubky a nepotřebujete žádnou dekompresi?
Ne, my máme proti "přístrojářům" výhodu, že nedýcháme stlačený vzduch z láhví, takže se nám do krve nedostane tolik dusíku. Já si s sebou beru osm litrů vzduchu (Martin má vitální kapacitu plic, tj. objem při maximálním nádechu, 8,381 l, průměrný dospělý člověk ji má kolem pěti litrů - pozn. red.), z toho je asi 78 % dusík, jenže ten ponor netrvá dlouho. Trochu dusíku se sice do krve dostane, ale není to tak velké množství, aby mě to nějakým způsobem ohrozilo. Až když se dělají opakované ponory do větších hloubek, musíme si dávat pozor a setrvat na povrchu po určitou dobu, než se znovu ponoříme.
Bojíte se dole v té stometrové hloubce?
Na strach není čas. Ale třeba při volném zanoření nesmí mít člověk ploutve a to je docela psychicky náročné - člověk ví, že když někde v těch sto metrech ztratí kontakt s lanem, tak to nahoru neuplave.
Jste nějak jištění?
Používáme minimálně dva jisticí systémy. Především jsou to potápěči rozmístění podél lana. Jako druhý jsem teď začal používat protizávaží. Sestupové lano jde na lodi nebo na bójích přes dvě kladky, na tom konci, po kterém sestupuji, je dvacetikilové závaží (aby lehké lano neodnášel proud), na opačném přibližně šedesátikilové. A uprostřed mezi kladkami je brzda. A protože při těchto sestupech je všechno vypočítané do poslední vteřiny, všichni vědí, kdy bych se měl vynořit. Když mě do určité doby nevidí a nevidí ani, že by mi pomáhal některý z jistících potápěčů, tak brzdu povolí, to 60kg závaží začne padat dolů, to 20kg stoupá nahoru, zachytí mě za karabinu a já jsem nahoře rychleji, než bych stačil vyplavat.
Nedochází u vás k podobnému poškození mozku jako u horolezců v extrémních výškách?
U nás ne, i když si to laická veřejnost myslí. Všichni se totiž ve škole v biologii učili, že když mozek zůstane čtyři minuty bez kyslíku, odumírají mozkové buňky. Což je naprostá pravda. Jenže u nás, i když zadržujeme dech na těch osm minut a déle, to neznamená, že mozek nedostává kyslík. K tomu dochází, když se zastaví srdeční tep, a ten se nám nezastavuje. Takže krev pořád mozek kyslíkem zásobuje. Náš trénink spočívá pouze v tom, že toho kyslíku nespotřebujeme tolik jako většina lidí - nám vydrží na osm minut, kdežto netrénovanému jedinci tak na jednu minutu. Další rozdíl je v tom, že horolezci pobývají v hladině nízkého kyslíku dlouhou dobu, kdežto my vždycky jenom tak minutku, a někdy ani to ne, takže to nemá žádné trvalé následky.
Když se potápíte v různých tropických či subtropických mořích, stihnete si také všímat mořského života kolem sebe?
To určitě, protože ono je vidět, že se vás ryby nebojí jako potápěčů s akvalungem - oni mají ty bubliny a spoustu harampádí a jsou hrozně neohrabaní. Podvodní fauna vás respektuje o mnoho víc, obzvláště když se setkáte s něčím inteligentnějším, jako jsou třeba lachtani nebo delfíni, ti freedivery úplně zbožňují. Když jsme třeba teď točili dokumentární film v Egyptě, dělali jsme i záběry s delfíny - ono to vždycky vypadá hezky.
Jsou delfíni hraví, jak se o nich říká?
Mladí, asi tak tříletí samci si rádi hrají, a když tam vedle začnou rejdit volní potápěči, tak je obvykle někteří z nich začnou následovat. Ale tam se mi na moment stalo něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl a nezažil, a jsem hrozně rád, že to máme i na filmu. Nevím proč, možná se jim líbila ta moje monoploutev a mysleli si, že tam opravdu plave delfín, ale strhl jsem celé stádo, nechali mě zařadit se do čela a po několik minut mi dovolili být jejich vůdcem. Když jsem zamířil dolů, tak celé to stádo delfínů tam zamířilo za mnou, když jsem se obrátil, tak se obrátili také, já jsem udělal vývrtku a oni mě hned napodobili. Bylo to takové hezké synchronní plavání.
Je freediving hodně rozšířený i u nás, v zemi bez moře?
U nás se začal rozvíjet tak od roku 2001, kdy jsme poprvé dali dohromady český tým. Soutěže se tady pořádají ponejvíce bazénové, protože velké hloubky tu moc dělat nejdou. Příští rok je ale mistrovství světa v Egyptě a tam se Česká asociace volného potápění bude snažit poslat tým, a podle toho, co jsem o něm slyšel, si myslím, že se v první desítce možná i umístíme. Ovšem lidí, kteří se potápějí jen rekreačně, je u nás mnohem víc, možná tisícovky. Je to i tím, že už není takový problém zajet si k moři do Chorvatska nebo do Egypta.
***
Některé soutěžní disciplíny ve freedivingu
Statická apnoe (apnoe - volně lze přeložit jako "nedýchání, zástava dechu") Je to bazénová disciplína, při níž se měří čas, po který vydrží závodník pod vodou na jeden nádech. Statická proto, že se závodník nepohybuje, nevydává tedy žádnou energii a spotřebovává minimum kyslíku. V této disciplíně vytvořil Martin Štěpánek na Floridě v červenci roku 2001 světový rekord časem 8 minut 6 sekund. Až v roce 2004 ho překonal Němec Tom Sietas neuvěřitelným časem 8 minut 58 sekund.
Dynamická apnoe
Při této bazénové disciplíně se měří vzdálenost, kterou závodník pod vodou uplave na jeden nádech. Závodník si musí pečlivě rozvrhnout síly a najít kompromis mezi rychlostí, která zvyšuje spotřebu kyslíku, a co nejúspornějším hospodařením s ním. Vzdálenost 181 m, kterou uplaval Martin Štěpánek v květnu 2002 v Kanadě, znamenala světový rekord, ten však byl loni v létě překonán opět Tomem Sietasem, který uplaval vzdálenost 212 m (s ploutvemi; plave se i bez ploutví, také v této disciplíně drží rekord ze 3. března 2006 Tom Sietas se vzdáleností 176 m).
Konstantní zátěž s ploutvemi
Závodník se musí vlastními silami, jen s pomocí ploutví, ponořit do co největší hloubky a zase v pořádku vyplavat. Zátěž, kterou s sebou nese dolů, musí zase vynést nahoru. Až do loňského léta držel se 103 m světový rekord Martin Štěpánek, v září ho o něj připravil Venezuelan Carlos Coste, který se ponořil do hloubky 105 m.
Konstantní zátěž bez ploutví
Závodník se opět musí ponořit vlastními silami co nejhlouběji, tentokrát plave prsa - dolů i nahoru. V dubnu 2005 se Martin Štěpánek ponořil do hloubky 80 m, čímž si v této disciplíně zajistil světový rekord.
Volné zanoření (free immersion)
Tradiční disciplína - styl, jímž se potápěli lovci perel. Potápěč bez ploutví ručkuje po laně dolů a zase nahoru. Martin Štěpánek je držitelem světového rekordu s hloubkou 102 m, dosáhl jí v březnu 2004 na Kajmanských ostrovech.
Variabilní zátěž
Při této disciplíně se závodník ponoří pomocí tzv. sledu - speciální kovové konstrukce, která slouží jako zátěž a zároveň jakýsi výtah, jímž potápěč rychle sjede do zvolené hloubky. Zpět k hladině se dostává vlastními silami - pomocí ploutví nebo ručkováním po laně. Světový rekord 136 m dosáhl Martin Štěpánek v dubnu 2005 na Kajmanských ostrovech.
Martin Štěpánek
Narodil se v roce 1977 v Náchodě, dnes žije v Trutnově a přechodně pobývá ve Fort Lauderdale na Floridě v USA. Vystudoval Střední lesnickou školu v Trutnově, dva roky studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze a rok na Potápěčské akademii v USA se zaměřením na pracovní potápění. V roce 2004 získal prestižní ocenění mezinárodní freedivingové asociace Nejlepší freediver roku 2004. Když jsem ho požádala o rozhovor, měl velkou radost, neboť ábíčko prý bylo v dětství jeho oblíbený časopis.
