Vraťme se ale o několik let zpět. V roce 1933 se stal německým říšským kancléřem Adolf Hitler a vedení státu převzali fašisté. Snahy nacistického Německa o ovládnutí Evropy byly stále zřejmější, hrozba útoku se rok od roku zvyšovala, bylo nutné zajistit bezpečnost Československa.
Válečné projekty
Chcete-li bránit malý stát obklopený horami, je nejvýhodnější tyto přirozené hradby posílit a opevnit - tak uvažovali vojenští velitelé v třicátých letech. Proto se sešli nejlepší českoslovenští inženýři a navrhli důmyslný systém staveb, které měly vyrůst v pohraničí a na strategicky důležitých místech ve vnitrozemí. Naše nové hradby nevypadaly jako dlouhá zubatá zeď, za kterou se schovává armáda. Byly to skvěle vymyšlené betonové objekty, rozmístěné tak, aby se co nejlépe vzájemně chránily a ubránily útočícímu nepříteli. Tyto bunkry se podle velikosti dělily na tři kategorie - lehké opevnění, těžké opevnění a dělostřelecké tvrze. Nedílnou součást pevnostního systému tvořily také protitankové a protipěchotní překážky.
Nejmenší bunkry
Úkolem pevnůstek lehkého opevnění bylo zpomalit nepřítele a působit jako záchytné body pro polní armádu. První československé lehké objekty vycházely ze starších francouzských plánů. Ty ale byly velice málo vybavené a vůbec se nehodily do systému našeho opevnění. Velitelství armády se tedy rozhodlo pro výstavbu nových lehkých bunkrů vlastní konstrukce. Podle přesně daných požadavků vojenští inženýři navrhli pevnůstku pojmenovanou vzor 37. Podle zkratky vytvořené z názvu Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) dostala přezdívku řopík.
Tento bunkr se vyznačoval mnoha unikátními vlastnostmi. Nejdůležitější ale bylo, že mohl střílet do stran, aniž by přitom nepřítel přímo ohrožoval zbraně objektu. To umožňovalo vzájemné krytí vedle sebe stojících pevností - jedna střílela směrem k druhé (a druhá směrem k první a třetí), čímž vznikala palebná přehrada. Dlouhá linie šachovnicově rozmístěných řopíků tvořila pro pěchotu téměř neproniknutelnou stěnu. Řopík byl poměrně dobře vybavený, neposkytoval sice posádce žádný komfort, ale proti původnímu francouzskému bunkru to byl obrovský rozdíl.
Sruby - legendy našeho opevnění
V místech, kde stratégové očekávali silný nápor nepřítele, stály velké pevnosti těžkého opevnění, nazývané sruby. Neměly žádné podzemní chodby a s ostatními bunkry byly ve spojení pouze pomocí komunikačních zařízení. Tyto mohutné stavby byly většinou dvoupodlažní, přičemž spodní patro se kvůli zmenšení vnějších rozměrů (a snížení pravděpodobnosti zásahu) nacházelo pod zemí.
Jak takový srub vypadal zevnitř? Vstup do objektu chránila mříž, za níž se nacházela střílna k obraně vchodu. Pak se chodbička zalamovala a za rohem byly dvoje pancéřové dveře (umístění hlavních dveří za roh znemožňovalo jejich přímé ostřelování). Vchodové dveře vedly do spojovací chodby, která procházela celým horním (bojovým) patrem. Zde bylo umístěno stanoviště velitele, místnost pro telefonistu a jedna nebo více střeleckých místností (kasemat), v nichž byla soustředěna palebná síla pevnosti. Do spojovací chodby také ústily střelecké a pozorovací zvony. Zvony byly pancéřové ocelolitinové válce s kopulovitým zakončením, zapuštěné do betonu tak, že z nich vyčnívala pouze horní část s různým počtem střílen nebo pozorovacích otvorů.
Zázemí těžkých objektů
Zatímco lehké objekty neměly stálou posádku (vojáci bydleli mimo bunkry a do objektů nastoupili jen v případě ohrožení), ve srubech sloužilo stabilně až čtyřicet mužů. Zázemí pro vojáky se nacházelo v dolním (týlovém) patře, kam podle typu objektu vedly buď schody, nebo žebřík. Tady byly umístěny sklady potravin a munice, umývárna, WC, studna s pitnou vodou, kuchyňka, generátor elektrické energie, filtrovna vzduchu a místnost zemní telegrafie (zemní telegrafie byl unikátní systém spojení mezi bunkry - do země byla silným elektrickým signálem vysílána morseovka, která byla opět ze země přijímána v ostatních objektech).
Moderní výzbroj
Sruby bývaly nejčastěji osazeny těžkými kulomety a protitankovým kanonem spřaženým s těžkým kulometem. Kromě těchto hlavních zbraní měla pevnost ještě několik lehkých kulometů. K ochraně hluchých míst (míst, kam nedosahovaly žádné jiné zbraně) sloužily granátové skluzy. Byly to šikmé roury vedoucí ven skrz stěnu pevnosti, jimiž obránci vyhazovali ruční granáty. Z vnějšku byl srub kryt záhrnem zeminy a bezprostřední útok na střílny znemožňoval diamantový příkop (hluboký vybetonovaný příkop s ostrými hranami), který bránil přímému přístupu ke střílnám i jejich zaslepení hlínou vyvrženou při ostřelování. Žádná pevnost ale neměla nikdy bojovat samostatně! Jen vzájemnou obranou jednotlivých bunkrů dostávalo opevnění smysl.
Nejpevnější hrady Československa
Spojíte-li podzemními tunely více bunkrů dohromady, vznikne dělostřelecká tvrz. Nadzemní část tvrze tvořily klasické sruby a speciální objekty osazené silnými zbraněmi, pod povrchem se pak nacházel komplex štol, chodeb a sálů.
Hlavní tepnou tvrze byla široká chodba nazývaná dělostřelecká galerie. Ta spojovala nejkratším možným způsobem všechny nadzemní objekty. Musela být vykopána minimálně 20 metrů hluboko a do povrchových objektů z ní vedly elektrické výtahy. Na dělostřeleckou galerii navazovaly menší tunely vedoucí do jednotlivých sálů, ve kterých bylo umístěno zázemí pro posádku, kterou tvořilo až osm set mužů.
Celá tvrz byla samozřejmě budována především kvůli zbraním - mezi nejzajímavější patřily otočné dělostřelecké věže, které kruhovou palbou pokrývaly široké okolí, a minometné věže, schopné střílet do míst nedostupných pro jiné typy tvrzových zbraní. Žádná z těchto věží se ale na opevnění nikdy nedostala - prototyp otočné dělostřelecké věže zabavili Němci.
Smutný konec
Komplex pevností nebyl na začátku druhé světové války zdaleka dokončen, ale i tak tvořil mohutnou hradbu proti nepřátelské armádě. Naši vojáci byli odhodláni Československo bránit, se zradou nikdo nepočítal. 29. září 1938 však Německo, Itálie, Francie a Velká Británie podepsaly mnichovskou dohodu o odstoupení našich pohraničních území Německu. Vojáci museli bez boje pevnosti opustit a vydat celé pohraničí nepříteli. Zda bychom se s pomocí ostatních států ubránili, dnes nedokáže nikdo posoudit. Stejně jako už nikdo nerozhodne, jestli jsme neměli bojovat i bez spojenců. Faktem je, že naše pevnosti představovaly špičku tehdejšího vojenského stavitelství.
VYSTŘIHOVÁNKA ABC - POSTAVTE SI BUNKR
Jestli chcete mít doma část betonové hranice - nejezděte na pevnosti se sbíječkou - postavte si naši vystřihovánku. V tomto čísle najdete model pěchotního srubu R-74 Na Holém - součást obranného systému tvrze Hanička - v měřítku 1:200.
PALEBNÁ LINIE
Když se podíváte na většinu bunkrů, zjistíte, že v podstatě žádná pevnost nestřílela směrem k nepříteli - všechny zbraně mířily do stran. Toto na první pohled podivné řešení však mělo své opodstatnění - kdyby nepřátelské dělostřelectvo zasáhlo kteroukoliv čelní střílnu, vyřadilo by tím z boje celou střeleckou místnost. Střílny mířící do boku nemohly být přímo ohroženy. Sruby pálily v linii jeden k druhému, čímž vytvářely neprostupnou přehradu.
