Když lidé před mnoha tisíci lety začali zdomácňovat zvířata, vybírali si druhy, které jim byly nějak prospěšné, přiváděli je do svých sídel a ochočovali je. U koček tomu bylo naopak - to ony si vybraly člověka a zvolily život v jeho blízkosti.
Zdomácnění koček probíhalo jinak než u ostatních domácích zvířat - lidé je nikdy nešlechtili pro práci či užitek jako psy nebo hospodářská zvířata. Zpočátku je vlastně jen trpěli ve své blízkosti. Kočky pomáhaly lidem od nepříjemných hlodavců, ale uchovaly si svou individualitu a nezávislost. Jako by uzavřely s lidmi jakousi dohodu o vzájemném soužití. Na mnoha místech je tomu tak dodnes. Ale ani ty nejušlechtilejší, chovateli hýčkané domácí kočky, se příliš neliší od svých divokých předků - dodnes mají jejich lovecké, pohybové i povahové vlastnosti. Dokonce se příliš nezměnila ani jejich tělesná stavba a velikost. Rozdíly jsou jen v drobnostech, různá plemena koček se liší barvou, délkou a strukturou srsti, tvarem uší či obličeje. Kočka je tak jediné domácí zvíře, které lidé chovají a šlechtí jen pro radost a potěšení.
KOČIČÍ ŘEČ
Kočky dovedou vyluzovat několik různých hlasů - kromě mňoukání je to předení a pak různé vřeštivé skřeky.
Předení bývá nejčastěji spojováno s projevem spokojenosti. Ve skutečnosti se jím kočka často snaží upoutat pozornost.
Obvykle jde o žádost o pomazlení, ale může to být i prosba o pomoc, když ji něco hodně bolí, např. ji srazí auto. V přírodě jsou kočky tiché a téměř nikdy nemňoukají. Ale každé kotě při svém soužití s lidmi brzy zjistí, že lidé jsou "ukecaní" a komunikují s ním hlavně hlasovými projevy. A tak se rychle naučí, že na sebe nejlépe upozorní zamňoukáním. Každý chovatel koček například mnohem rychleji pochopí, co si kočka žádá, když se mu v kuchyni otírá o nohy, významně očichává prázdnou misku a hlasitě přitom mňouká...
Představuje se Mikeš
Jmenuji se Mikeš a na podzim mi budou čtyři roky. Měl jsem ještě tři bratry, ale jeden se někam zatoulal, takže mi zbyli jen dva, Nykeš a Máca.
Moji lidé mě zpočátku drželi v pražském bytě, ale stačilo párkrát zaseknout drápky do nábytku, aby pochopili, že potřebuji volnost, a převezli mě na svou venkovskou chalupu. Já se totiž moc rád toulám, hlavně na jaře, to proháním slečny z celého okolí. A musím uznat, že úplně všechny moje sousedky jsou fakt úžasné kočky!
Pravda, zatoulají se k nám i konkurenti, ale těm dám vždycky důrazně najevo, že tady jsem pánem já. Lítají při tom chlupy a teče krev - někdy dokonce i moje. To mě pak moji lidé litují a snaží se mě ošetřovat. Což však smí jen pán domu, nikomu jinému bych se nesvěřil.
Na svoje lidské společníky si nemůžu stěžovat - jsou báječní a roztomilí.
Vlastně je mám doopravdy rád. Nikdy bych nevěřil, že se mi po nich bude stýskat, když je delší dobu neuvidím.
Když se konečně objeví, tak jim vyčiním, ale je to jen naoko a nikdy je dlouho netrápím. Otřu se jim o nohy, nechám se pohladit a podrbat a spokojeně zavrním, když vidím, jak je těší, že jsem jim odpustil.
A jak vidí Mikeše jeden z jeho lidí, desetiletý Boris?
Před dvěma lety jsme měli u plotu složenou hromadu dříví. Jednou jdu kolem a slyším zvláštní šelest. Ve škvíře byla čtyři Mikešova koťata! Nespíš se chtěl pochlubit a pozval je na návštěvu. Chtěl by ochutnat všechno, co jíme, ale jeho oblíbeným jídlem jsou konzervy s kuřecím masem. Úplně nejvíc mu chutná šlehačka od babičky. Zajímavě se chová k olivám - když nějakou dostane, tak si s ní tak půl hodiny hraje a teprve potom ji pomaloučku sežere.
Jeden nepříjemný zvyk však má - neustálou potřebu značkovat. A to kdekoliv. Už jsme ho odnaučili značkovat uvnitř domu, ale nedodržuje to na sto procent. Nejhorší bylo, když jsme ho jednou omylem zavřeli v autě a on tam zůstal celý den - i se všemi následky.
Je s ním i legrace. Jednou si například přinesl polomrtvou myš a odložil si ji do misky na krmení. A myš hup z misky ven. Mikeš ji popadl a šup s ní zpátky na talířek...
A co by Boris poradil a vzkázal všem, kteří uvažují o tom, že by si pořídili kočku?
Soužití s kočkou má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že je soběstačná.
Nevýhodou je, že je někdy soběstačná až moc, takže občas ani nepřijde domů.
U kočky si člověk musí pracně získat její důvěru. Vyplatí se zjistit, co má ráda, jaké má chutě. A její oblíbenou konzervu mít doma neustále v zásobě.
Kočky také milují kartáčování. Ale pro začátek bych stejně radil pořídit si nějaké odborné knihy o kočkách a důkladně je prostudovat.
A za všechny kočky se přimlouvám - netrapte je a nedopusťte, aby je trápil kdokoliv jiný!
***
Co možná nevíte
v noci vidí kočka šestkrát lépe než člověk pro život mezi lidmi se samotářské kočky musely naučit i soužití s dalšími kočkami koťata se nerodí se vztahem k lidem - musejí se mu naučit kočka je schopna prospat až 18 hodin denně na světě dnes žije přibližně 450 milionů domácích koček
Otec neznámý
Novorozená koťata jsou slepá, bezmocná, zcela závislá na matce. Protože se jejich matka (pokud to nejsou ušlechtilé kočky držené doma, jimž byl pečlivě vybrán kocour příslušné rasy) obvykle páří s více než jedním kocourem, koťata z jednoho vrhu mohou pocházet od různých otců. To má tu výhodu, že kocouři nevědí, která koťata jsou jejich, a tak žádnému neublíží.
KOČKA DOMÁCÍ
Odborné jméno:Felis silvestris catus
Váha: v závislosti na plemeni - kocouři největšího plemena, mainské mývalí kočky mohou vážit 8 -10 kg, nejmenší plemena necelé 3 kg
Potrava: výlučný masožravec, přirozenou potravu tvoří především drobní obratlovci
Doba březosti: asi 63 dní
Počet mláďat ve vrhu: průměrně 4
Pohlavní dospělost: přibližně ve věku 6 - 8 měsíců
Zajímavost
Většina koček se bojí vody a vyhýbá se jí. Přesto existují kočky, které vodu vyhledávají a velmi rády plavou. Tyto kočky se vyvinuly v izolované oblasti východního Turecka v okolí slaného jezera Van. Plemeno s polodlouhou srstí a typickým bílým zbarvením s červenými odznaky je dnes známé jako turecká kočka van.
