Právem ho lze považovat ze jeden z klenotů naší přírody. V jižní Evropě a celém Středomoří se s ním lze setkat zcela běžně, do naší země zasahuje už jen severní okraj jeho rozšíření.
Martináč hrušňový není jen naším největším motýlem, je považován za největší druh motýla v celé Evropě. Pokud byste u nás chtěli tento klenot spatřit na vlastní oči, musíte se na konci května nebo v červnu vypravit do nejteplejších oblastí jižní Moravy. Martináči tam obývají zahrady, ovocné sady a vinohrady.
Jsou aktivní za soumraku a v noci. A právě v tomto čase je můžete nejsnáze objevit. Neodolatelně je totiž přitahuje světlo a ve vinařských oblastech občas naletují na výbojky veřejného osvětlení na okrajích vesnic. Pokud takový martináč ke světlu přiletí, nelze ho přehlédnout - tak velkého motýla snadno spatříte i ve výšce, ale mnohdy ho najdete i sedícího na spodní části sloupu.
Líné samičky
Větší a těžší samičky toho moc nenalétají. Po vylíhnutí se často usadí někde na spodní části kmene a ze zadečku vypouštějí feromon, zvláštní chemickou látku, kterou lákají samečka. Na něm je, aby poletoval po krajině a hledal. K zachycení pachu samičky mu slouží široká keříčkovitá tykadla, jimiž je schopen zachycovat i jednotlivé molekuly feromonu.
Samička však není moc aktivní ani po spáření. S oplozenými vajíčky v těle pomalu vyšplhá do koruny stromu a vyhledá co nejvyšší a nejvhodnější místo, z něhož se spustí k nejbližšímu stínu na obzoru. A zde, bez ohledu na to, zda je to vhodné či nevhodné místo, začíná klást. Na její omluvu musíme říct, že létat ani nemůže - její tělo naplněné vajíčky je příliš těžké a táhne ji k zemi. Proto také prvních asi třicet vajíček vyklade na kmen či spodní větve a teprve ta poslední klade na listy a tenké větvičky hostitelských druhů stromů.
