Budete-li hledat nejnebezpečnější sport a světě, určitě narazíte na basejumping. Tak se obecně nazývají disciplíny, při nichž se skáče padákem z pevných základen – budov (buildingjumping), televizních věží (antennajumping), mostů (spansjumping) či útesů (earthjumping). Všechny mají společného jmenovatele – vysoké nebezpečí smrti.
Během prvních minut pochodu po příkré klikaté pěšince jsem si zavzpomínal na počasí u nás. Tady, na jihu Španělska je už od rozbřesku vedro. Zvlášť, když zdoláváte po kluzkých vápencových kamenech tři sta výškových metrů útesu s báglem plným foťáků. Tři další kluci s nenápadnými ruksáčky na zádech klopýtají za mnou.
Parťáci racků
Po čtyřiceti minutách funění jsme na vrcholu. Skály kolem, kameny, keře, všechno tady pokrývá silná vrstva ptačího trusu. Nad námi krouží tisíce racků. Zvědavější z nich postávají na balvanech a koukají, jestli z nás nevypadne něco k jídlu.
Převislá stěna pod námi spadá do hloubky 350 metrů. Tam dole je parkoviště, malý heliport a o pár metrů dál olizují břeh vlny moře.
Lano přivazujeme na malou túji. Po něm slaňuji k poslednímu nýtu zřejmě hodně vzdušné horolezecké cesty. Od něho se spouštím až na okraj převisu. Pode mnou je už jenom obrovská hloubka a dole asfalt. Kluci si mezitím vytahují z vaků padáky a navlékají se do postrojů. Jeden po druhém se pomalu spouštějí za mnou. Skála je nad převisem kluzká od trusu racků a rozlámaná. Je vidět, že jim slaňování v exponované stěně nedělá dobře. Škoda, že nebylo kdy to předtím nacvičit. Sem tam kolem mne do prázdnoty prosviští uvolněný kámen.
Dusná atmosféra
Kluci se jeden vedle druhého stavějí na úzkou římsu, metr nade mnou. Nálada výrazně houstne. Pokouším se o vtip: "Není base po dvou stech seskocích už trochu nuda?" Povedlo se, kluci se zasmáli, napětí na okamžik polevilo. "Base není nikdy nuda, ani po pěti stovkách," opoví Hubert, původem z Rakouska. Vedle něj přešlapuje Španěl Juan. Oba se trochu nuceně snaží být v klidu. Jako poslední ze tří slaňuje k "entrance" Nizozemec Vrank. Ten se o nic nesnaží. Na první pohled nevypadá vůbec dobře. To mě jen utvrzuje v myšlence, že base není tak docela pohodová záležitost. A stísněnost na římse nepřidává na náladě nikomu.
Beru si do ruky foťák. Nastavuji čas a expozici. Zaostřuji. Ještě párkrát se přesvědčuji, že je všechno OK. Když se dívám skrz hledáček, dostávám se do pozice pozorovatele z jiného světa. Přestanu myslet na díru pod sebou, padající šutry i na rezavý nýt, na kterém všichni visíme.
150 volným pádem
Jsem ready. Hubert a Vrank mají na helmách kamery. První bude skákat Hubert. Juan mu kameru zapíná. Odhaduji to na patnáct vteřin. Mrknu na něho. Už se zklidnil, odepnul se od lana. V hlavě má přepnuto. Zhluboka vydechuje a soustředí se na cosi před sebou. Cesta zpátky pro něho není. Tvrdé podrážky jeho pohorek, na které zespoda koukám, drolí dolů úlomky vápence. Sinco... existuje pro mě už jen obraz v hledáčku ...trees, dooos, únoo... SEE YAA! ještě půl sekundy stojí Hubert na výstupku. Mačkám spoušť. Vidím, jak se natahuje do prostoru před sebou, ztrácí pojem o tíze svého těla. Během prvních vteřin nabírá rychlost přes 150 km/h, kterou se neomylně řítí proti asfaltu dole.
Na doraz
Pět, šest! Už ho v hledáčku nevidím, tak koukám dolů a hledám otevřený padák. Šest vteřin, po kterých měl otevřít padák, je pryč, kde je! Nevidím ho. Až teď! Otevřel ho až úplně dole. Na parkoviště dosvištěl během dalších deseti vteřin. Fuj! Jeho pocity si představit neumím. Film ve foťáku je exponovaný, zakládám nový. Než cokoli udělám, dvakrát se přesvědčuji, že je to správně. Na chyby tady není prostor.
Juan a Vrank se odepínají z lana, budou skákat spolu. Já pod nimi traverzuji na druhou stranu, abych měl druhý skok z jiného úhlu. Juan je už v naprostém klidu. Má za sebou víc než 15 000 seskoků z letadla a 166 base. Vrank, jak to vypadá, je na tom pořád stejně jako předtím. Juan zapíná kameru na Vrankově přilbě. Plácli si rukama a Juan odpočítává.
Sám na útesu
Sinco! ...doos, únoo... BASE! Juan se odráží první, hned za ním Vrank. Padá tři čtyři metry nad Juanem. Film letí foťákem rychlostí osm snímků za vteřinu. Během tří vteřin jsou oba tak daleko, že jsou v hledáčku skrz objektiv 24 mm stěží vidět. Koukám dolů. Ještě pár vteřin a Vrank otevírá. Kus pod ním i Juan. Je po akci. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. Oba přistávají na heliportu. Teprve teď jsem si všiml, že Huberta už dole zpracovávají policajti. A hned jak Vrank s Juanem přistáli, pouštějí se i do nich. Nahoru se snažím lézt tak, abych neuvolnil žádný kámen a nepřidělal jim dole ještě další problémy.
Base, tak jak jsem to právě viděl, je strašně proti přírodě. Pamatuji si na chvíle, kdy jsem stál na vrcholku skály, díval se do údolí a ta hloubka na mě šeptala „Skoč!“ Teď si teprve uvědomuji, jaký propastný rozdíl je mezi lákavým pocitem a opravdickým skokem ze skály.
Z pohledu skokanů
Jaký je tvůj počet seskoků?
Juan: Mám 15 500 seskoků, z toho 166 base seskoků, dohromady 240 hodin volného pádu
Vrank: 6500 seskoků z letadla, 903 base. Minuty jsem už přestal počítat.
Jak a proč jsi s base vůbec začal?
Juan: Chtěl jsem vyzkoušet něco nového. Mít nové vzrušující zážitky. Poprvé jsem skočil v La Visera (Riglos, Huesca), ze 220 metrů vysoké skalní stěny.
Vrank: Začal jsem s tím, protože mě to už dlouho zajímalo a přitahovalo. Kamarád, který už v té době měl base zkušenosti, mi poradil a pomohl při mém prvním seskoku.
Myslíš si, že je to nebezpečná zábava?
Juan: Myslím si, že base je velmi bezpečný sport, pokud se ho skokan snaží bezpečně dělat.
Vrank: Basejumping bude vždycky spojen s vysokým rizikem. Riziko je možné snížit, když je člověk dobře připraven. Mnohé skoky nejsou bezpodmínečně nebezpečné, ale můžeš udělat všechno správně, a přesto se zabiješ při prvním seskoku. A naopak - můžeš udělat všechno špatně, a žít navěky. Při basejumpingu je potřeba mít hodně štěstí, to ale nemá pravidla a nelze je kontrolovat.
Dejme tomu, líbí se mi base. Co bys mi doporučil, jak s tím začít?
Juan: Doporučuju dělat všechno tak bezpečně a správně, jak jen to je možné. Nejbezpečnější jsou skoky z mostu, pod kterým je velký přistávací prostor, a za dobrého počasí a bezvětří. Kvalitní vybavení je podmínkou.
Existuje nějaká base legenda? Jsou někteří basejumpeři slavní?
Juan: Jean Loic Albert, Eric Beau, Carl Boenish Je jich hodně.
Vrank: Brácha Patricka Swayzeho byl basejumper na počátku 90. let. Měl nehodu a vážně se zranil. Tuším, že kvůli tomu přišel o nohu.
Co mezi basejumpery budí respekt?
Juan: Co v našem sportu respektujeme, je důslednost.
Vrank: Nemůžu mluvit za všechny. Líbí se mi lidi, kteří to dělají s láskou a duší.
Pamatuješ si na nějakou horkou chvilku při seskoku?
Juan: Jedinou nebezpečnou situaci jsem zažil, když se mi po seskoku ze 75 metrů vysokého vysílače otevřel padák ve špatném směru, 90 stupňů doprava a proletěl jsem těsně kolem jistících ocelových lan.
Vrank: Když uděláš mnoho seskoků, určitě zažiješ i hodně nebezpečných situací. Každý seskok je v podstatě nebezpečná situace. Dvakrát se mi stalo, že jsem si zlámal nějaké kosti. A jednou, v roce 2000 ve Francii, jsem po otevření padáku v nesprávném směru narazil do skalní stěny. Zůstal jsem tam viset a museli mě zachraňovat helikoptérou.
Kterého svého skoku si považuješ nejvíc?
Juan: Největší zážitek byl skok z Angels Falls ve Venezuele, z vodopádu padajícího do hloubky 1000 metrů.
Vrank: Na svůj největší zážitek asi stále čekám. To je důvod, proč skáču. Mám za sebou tolik krásných a vzrušujících seskoků, že je nemožné z nich jeden označit jako nej.
