Kočky dnes patří mezi nejoblíbenější domácí zvířata - jsou nenáročné, přirozeně čistotné, nevyžadují venčení a vydrží dlouhé hodiny o samotě. Přesto stále panují různé pověry o jejich falešné povaze. Jaké jsou skutečně? Co jste nám o nich napsali?
Můj švagr neměl rád kočky. Nesměly mu přes práh domu, vyháněl je ze svého okolí. Až se jedno toulavé opuštěné kotě rozhodlo, že si ho ochočí. Nedalo se odradit jeho počátečním odporem a ke své vrozené hravosti a roztomilosti přidalo notnou dávku vytrvalosti a umíněnosti. Vzdoroval jen krátce - do týdne smělo spát v jeho posteli, spokojeně stočené na polštáři vedle jeho hlavy.
Kde se vzala
Předkem dnešních domácích koček je nejspíš africká kočka plavá
a její zdomácnění úzce souvisí s rozvojem zemědělství. Zásoby obilí přitahovaly myši a další hlodavce a za nimi přicházely do blízkosti lidských sídel i kočky. Nejstarší zmínky o domácích kočkách pocházejí z Egypta, kde byly uctívány a odkud se později rozšířily do dalších oblastí starověkého světa. O šíření koček se zpočátku zasloužili hlavně féničtí námořníci, kteří je jako první propašovali z Egypta a brali je s sebou na lodě.
Černé kočky byly první
Zbarvení divokých koček slouží k tomu, aby zvíře co nejlépe maskovalo v jeho přirozeném prostředí. Domácí kočky se však skrývat nemusí - původní zbarvení proto ztrácí svůj význam a v populaci se udrží i různé barevné odchylky. Jako první se před asi 2500 lety objevily černé kočky na lodích Féničanů. Také Vikingové s sebou brali na své objevitelské plavby kočky - ti si oblíbili zvířata červeně tygrovaná. Toto zbarvení se pravděpodobně objevilo před 1500 lety v Turecku, odkud je vikinští dobyvatelé rozšířili do dalších zemí.
