Harry Potter se hned na začátku své kouzelnické dráhy seznamuje s náročnou vědou a přesným uměním přípravy magických lektvarů. Fungovaly by jejich přísady i v našem „mudlovském“ světě?
Vyučování probíhá v podzemní místnosti bradavického hradu, plné odpudivých živočichů naložených v láku a v přítomnosti neméně odpudivého profesora Snapea. Přesto bychom je Harrymu mohli trochu závidět. Příznivci bublajících kotlíků se totiž vyskytují a vždy vyskytovali i mezi námi.
Tichá smrt
Dávní lovci a válečníci dobře znali účinky rostlinných i živočišných jedů. Používali je k lovu zvěře, popravám nepřátel i ve válkách. Moderní výrazy jako toxin (jed) a toxikologie (věda o jedech) mají původ v řeckém slově toxikon, které znamenalo „jed na šípy“.
Staří Řekové byli vůbec nadšenými toxikology. Použití jedu s úmyslem někoho otrávit bylo tak časté, že si vyžádalo znalosti protijedů – látek, které ruší účinky jedu v těle.
Král Mithridates, trpící obavou, že bude otráven, užíval směs padesáti různých protijedů. Podle legendy měl pak velké problémy, když chtěl sám pomocí jedu spáchat sebevraždu.
Jako zlatá doba užité toxikologie by se dal označit evropský středověk. Popularitě se těšily zejména pomalu působící jedy – otravu téměř nebylo možné dokázat a travičství bylo výnosné řemeslo. I několik papežů bylo na onen svět odklizeno pomocí jedu.
Šípové jedy
V 16. století se do Evropy dostaly senzační zprávy o šípových jedech jihoamerických indiánů. Otrávené šípy domorodci používají dodnes. Patří mezi ně vcelku známé kurare – „lektvar“ z kůry rostlin Chondrodendron a Strychnos. Dobyvatelé Nového světa jeho působení dramaticky zdokumentovali. „Indiáni zabili dalšího z našich druhů. Šíp nepronikl hluboko, avšak jelikož byl otrávený, poslal našeho spolubojovníka na onen svět,“ vzpomínal například španělský cestovatel Francisco de Orellano.
V Jižní Americe se vyskytují i jedni z nejjedovatějších obojživelníků – malé, roztomile zbarvené žabky Phyllobates a Dendrobates. Indiáni toho náležitě využívají a namáčejí špičky šípů do jedovatého sekretu, kterým se žáby brání nepřátelům.
Samozřejmě si můžeme položit otázku, jak mohou lovci sníst maso zvířete zabitého jedem a sami se neotrávit. Odpověď je jednoduchá – aby jed účinkoval, musí se dostat do krevního oběhu. A domorodci používají jedy, které z trávicího ústrojí do krve nepřecházejí.
Jed, nebo lék?
Uvedené způsoby používání jedů by potěšily spíš lorda Voldemorta než Harryho a jeho přátele. Ale jedy byly a stále jsou využívány i k dobrému – totiž k léčení lidí i zvířat.
Léky a jejich působením se dnes zabývá farmakologie. Hojivé vlastnosti rostlin byly známy už na počátku naší civilizace. Ale až v 15. století si lidé začali všímat, jak působí různá množství podaného jedu. První z velkých toxikologů (nikoli travičů!) Paracelsus zjistil, že stejná látka může být v malé dávce léčivá, zatímco v dávce větší jedovatá až smrtící. Podle své teorie ordinoval léky tak úspěšně, až ho žárlivá konkurence obvinila z travičství. Paracelsova obhajoba se dodnes pokládá za základ moderní nauky o působení jedů: „Všechny věci jsou jed a nic není bez jedu. Pouze dávka rozhoduje, že věc není jedem.“
Aktuálním příkladem je botulotoxin, nejsilnější známý jed a obávaný nástroj bioteroristů. Navzdory své děsivé účinnosti se používá k léčení některých nervových poruch. A filmové hvězdy si pomocí nepatrných dávek botulotoxinu nechávají „vyžehlit“ vrásky na obličeji (vysvětlit???).
