Kdo je nejsympatičtější osoba Pirátů v Karibiku? Švarný kovář Will Turner? Odvážná krasavice Elizabeth Swannová? Nebo snad pirátský kapitán Jack Sparrow?
Vaše odpovědi slyšíme až sem do redakce ábíčka a, světe div se, v diváckých sympatiích nevítězí kovář ani krasavice, ale právě ten pološílený pirát, kterému některé zuby chybějí a ty zbývající má černé jako uhel. Ne všichni piráti byli ale takhle oblíbení. Málokterý z nich měl také obličej herce Johnnyho Deppa, který piráta Jacka zosobnil ve filmu Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly a vrací se na moře i ve druhém díle s podtitulem Truhla mrtvého muže.
Včera, dnes a zítra
Piráti, korzáři, flibustýři, bukanýři, to všechno jsou pojmenování pro loupežníky operující na mořské hladině, případně na mořském pobřeží. Plavili se, plaví se a pravděpodobně se také ještě nějaký čas plavit budou, protože moře je příliš rozlehlá plocha na to, aby na něm byl námořník zcela v bezpečí. Posádky obchodních lodí jsou i nadále olupovány, pouze s tím rozdílem, že piráti už nemusejí napínat plachty, ale plaví se na rychlých motorových člunech a místo šavlí používají třeba samopaly AK-47. Zlatý věk pirátského řádění však už pominul. Pojí se s ním právě oblast Karibiku, v níž měli piráti v polovině sedmnáctého století pré. Proč se vlastně objevilo tolik černých vlajek se zkříženými hnáty zrovna tehdy a zrovna v Karibiku?
Lodě plné stříbra
Dva roky po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v roce 1492 připadla Amerika pod kontrolu Španělska včetně klíčové oblasti Karibiku ve Střední Americe. Španělsko bohatlo na zásobách stříbra z tehdejšího Nového Španělska (dnešní Mexiko a Střední Amerika) a Peru. Oblast Karibiku se tak stala dopravním uzlem obchodu a kolonizace. Převážení obrovských materiálních statků a zásob stříbra zvlášť nemohlo nechat námořní lupiče v nečinnosti. Piráti se tak na lodě plné stříbra slétali jako mouchy na bonbon po celé trase od Karibských ostrovů přes Atlantik až k pobřeží španělské Sevilly. Piráti však nebyli jediní, kdo španělskou dominanci nad Amerikou narušovali. Španělsko nebylo na světě samo, do Karibiku se s vidinou tučných zisků, rozsáhlých plantáží a kolonizovaných území nahrnuli angličtí, francouzští a holandští obchodníci, podporovaní svými vládami. A kontrolovat obchod, kolonizaci a pirátství v náhle tak zalidněném Karibiku nebylo v silách ani tehdejšího Španělska.
Nadvláda se hroutí
Obchodní impérium Španělska by šlo ke dnu i bez pirátů a obchodníků. Příliv obrovského množství stříbra se podepsal na inflaci (příliš mnoho peněz v oběhu, ale příliš málo zboží) a evropské nemoci vymýtily původní obyvatelstvo Nového Španělska. Vzhledem k tomu, že plantáže fungovaly na principu otrokářství, náhle ubylo pracovní síly a prostor se otevřel pro další plantážníky a kolonisty. Obchodní omezení se uvolnila a ostrov Trinidad se stal centrálním přístavem pro všechny národy. Velmi citelnou ránu zasadila Španělsku třicetiletá válka, která počínaje rokem 1618 odvedla značnou část jeho vojenských jednotek z Ameriky do války v Evropě. Pro růst britského, francouzského a holandského vlivu to znamenalo příznivou situaci a tyto tři země se začaly o moc přetahovat mezi sebou.
Všechny druhy pirátů
A v tom všem se rojili bukanýři, korzáři a flibustýři. Bukanýři vpluli na hladinu Karibiku ve druhé polovině 17. století a zůstali tam dalších sto let. Bukanýři byli uprchlíci z kolonií, tedy opravdu nezávislí námořníci, kteří neměli co ztratit. Flibustýři (původně holandský výraz vrijbuiter – vrij svobodný, buit loupit) byli svobodní lupiči, ale bylo možné taktéž je najmout. Šlechtou mezi piráty byli korzáři, kteří měli oficiální povolení od vlády své země k přepadávání a olupování lodí protivníka. O kořist se dělili určitým dílem s vystavovatelem tohoto povolení, tedy se svou vládou. O tom, jak váženého postavení mohl korzár dosáhnout, vypovídá osud viceadmirála Francise Drakea. První Angličan, který v letech 1577 až 1580 obeplul svět a při tom útočil na španělské lodi a města, byl královnou Alžbětou I. povýšen do šlechtického stavu.
Nic nového pod sluncem
Piráti Karibiku jsou synonymem pro zlatý věk námořních loupeží. Pirátství se však táhne mnohem hlouběji do historie. O přepadávání lodí víme už ve třináctého století před n. l. z oblasti Egejského moře. V antice byli piráti obecně známým jevem a také samo slovo pirát vychází z řeckého výrazu peira (znamená útok, odtud pak latinský výraz pirata – pirát). V prvním století před n. l. představovaly hrozbu pro obchod Římské říše celé pirátské státy na jihozápadním pobřeží Asie, jejichž lupičům se jednou podařilo zajmout samého Césara (ten si je pak našel a nechal je ukřižovat). Své piráty měli Slované (od sedmého století brázdili Jaderské moře a olupovali i italská plavidla a města) a také Japonci (od třináctého století operovali podél korejských a čínských břehů).
Z korábů do člunů
Dnešní piráti jsou nejaktivnější v oblastech jižní a jihovýchodní Asie, v částech Jižní Ameriky, ve vodách Indického oceánu a na jihu Rudého moře. Těžko je ale poznáte z dálky podle černé vlajky. Dnešní loupežníci moří se plaví na rychlých a malých motorových člunech. Také je už dnes příliš neláká náklad, ale spíš lodní sejf. Moderní piráti loupí, vraždí, zajímají rukojmí a kradou či potápějí celé lodě. Nic romantického na tom není. Ale možná o tom budou mít za čtyři sta let lidé jiné představy – podobné, jaké máme my dnes o zlatém věku pirátství v Karibiku.
