Obyčejné skákání s padákem je nudí. Potřebují zkrátka více adrenalinu. Proto si na nohy připínají prkno a během volného pádu před otevřením padáku „sjíždějí“ oblohu jako na snowboardu.
České skysurfisty byste spočítali na prstech jedné ruky. A jen jediný z nich se tomuto sportu věnuje vrcholově. Jmenuje se Karel Hercík.
Karle, skysurfing je poměrně neznámá sportovní disciplína. Jak se k ní člověk dostane?
Nejdřív se samozřejmě člověk musí dostat k samotnému parašutismu. Ten mě vždycky lákal, takže jsem si v roce 1996 udělal základní kurs. Když jsem měl zhruba 35 seskoků, z toho jen dva s volným pádem, odjel jsem do USA. Dostal jsem se tam přes jednoho známého, také parašutistu, k němuž jsem jel pracovat na letiště. Za práci jsem nedostával peníze, ale seskoky zdarma.
Tam jsi získal praxi?
Přesně tak. Strávil jsem tam rok a během něho jsem uskutečnil zhruba 800 seskoků. Během té doby jsem objevil různé polohy létání (po hlavě, po nohách, vsedě) a vyzkoušel jsem si i různé freestylové triky (salta, vruty, klouzání), takže když jsem se vrátil, už jsem uměl poměrně dost.
Proč ses vracel do Česka?
Vrátil jsem se, abych se dobrovolně přihlásil na vojnu, protože jsem se chtěl dostat do českého národního parašutistického týmu. Nastoupil jsem do Dukly Prostějov jako sportovec, kde jsem za rok udělal 500 seskoků. Během toho roku jsem si ještě přivydělával na soukromém letišti a všechny vydělané peníze jsem proskákal.
Na vojně se ale člověk se skysurfingem asi nesetká. Kdy jsi objevil tento sport?
To bylo po vojně. Tehdy jsem se seznámil s Janem Wantulou, veteránem českého parašutismu. Absolvoval asi deset tisíc seskoků. O skysurfingu mi řekl, předvedl mi ho a vyzkoušel ho se mnou. Bylo to v roce 2001.
Takže jednoho dne jsi zkrátka vyskočil s prknem na nohou?
To bych tu už asi nebyl. Na seskoky s prknem se člověk musí připravit. Nejprve jsem se musel naučit padat vestoje a otevírat z této polohy padák. To se zdá jednoduché, ale není, protože v této poloze má člověk vysokou rychlost na otevření padáku – kolem 270 km/h - a musí polohu změnit a zbrzdit se. Honza mě při seskocích natáčel na video, záznam mi pak pouštěl a ukazoval mi chyby, kterých jsem se dopustil. Až za nějaký čas jsem to zkusil s prknem a bylo to skvělé.
Jsou určeny rozměry skysurfového prkna?
Přesně definované to nikde není, ale platí, že čím větší prkno, tím obtížněji se ovládá. Já jsem začínal na prkně s délkou 80 cm, pak jsem postoupil na 120 cm a dnes už skáču na stočtyřiceticentimetrovém prkně.
Skysurfové prkno je tvarově dost podobné snowboardu. Má s ním ještě něco společného?
Základní tvar může být stejný jako u snowboardu, ale jinak je to něco úplně jiného. Moje současné prkno, které mi vyráběla česká firma Frople Snowboards, je z karbonu a letecké pěny, takže je lehké, hodně pevné, ale na druhou stranu velmi křehké. Je to nejlehčí prkno u nás (váží 1,1 kg - pozn. red.), ale je dostatečně velké, takže když jej musím z nějakého důvodu odhodit, pěkně doplachtí na zem i bez padáčku.
Kdyby člověk letěl na obyčejném dřevěném prkně, tak by se pod ním zlomilo?
Mohlo by. Ale i já jsem dříve létal na prkně z obyčejné překližky. Je to individuální, na čem kdo létá. Setkáš se s různými tvary, velikostmi i hmotnostmi prken. Taky poloha vázání se liší. Já například stojím zadní nohou na těžišti prkna a přední mám výrazně vpředu. Tak se mi prkno jednodušeji ovládá. Moje prkno je vlastně takový prototyp, který jsem si navrhl sám. V Americe skysurfové prkno koupíš docela běžně. Stojí ale kolem tisíce dolarů.
Skysurfing asi vůbec nebude levný sport.
Je to sport dost nákladný. Když pominu cenu vybavení, samotný seskok ze 4000 metrů tě vyjde nejméně na 500 korun. Na vrcholové úrovni se proto neobejdeš bez sponzora. V mém případě je to Quiksilver.
Kolik skoků měsíčně absolvuješ?
V současné době málo - mezi deseti a dvaceti seskoky. Skysurfing je můj koníček, ale bohužel se mu nevěnuju naplno, takže se světovou špičkou se příliš rovnat nemůžu.
Je těžké se nominovat do světové soutěže skysurfingu?
Popravdě moc ne, protože u nás skysurfing skoro nikdo nedělá. Na mistrovství České republiky se sejde tři až pět lidí, a když se umístíš na bodovaném místě, můžeš reprezentovat na mezinárodních závodech. Problém je v tom, že i když u nás vyhraješ, většinou stejně nemáš peníze na to, abys reprezentoval, protože si všechno musíš hradit sám a jen startovné stojí kolem padesáti tisíc korun.
Které národy patří ke světové skysurfové špičce?
Nejvíc se skáče v USA. U nás v Evropě patří k nejlepším Němci, Angličané a hlavně Francouzi, kteří v roce 1988 s tímhle sportem přišli jako první.
Jaké musí mít člověk předpoklady, aby se mohl věnovat skysurfingu?
Především to vyžaduje dobrou orientaci v prostoru a perfektní ovládání vlastního těla. Při pádu se totiž různě otáčíš. Pak je třeba si uvědomit, že padáš velkou rychlostí, takže i špatně vystrčená ruka tě může roztočit do vývrtky. Padáš průměrnou rychlostí 230 km/h, po hlavě až 370 km/h. A při těchto rychlostech provádíš různé akrobatické prvky.
Je podle tvého názoru skysurfing nebezpečný sport?
Já mám za sebou přes tři tisíce seskoků a měl jsem jen jeden vážnější problém, když jsem se zamotal do šňůr asi 350 metrů nad zemí. Když dodržuješ pravidla a myslíš o dva kroky dopředu, nic se ti nestane. Když ale uděláš větší chybu, tak to může být poslední chyba tvého života.
Základní kurs
Základní parašutistický výcvik se dělí na několik částí. V první se kadeti učí správně dopadnout na zem, skáčou z několikametrové výšky, „nasucho“ do parašutistického postroje, atd. Následuje deset seskoků z letounu s automatickým otevřením padáku, kdy výtažné lano automaticky vytáhne stabilizační padáček a ten pak samotný padák. Od opuštění letounu po plné otevření padáku uplynou asi tři vteřiny.
Po zhruba 25 seskocích s automatickým otevřením padáku může parašutista za dohledu instruktora zkusit seskok s volným pádem. Skáče se zpravidla z výšky 4000 metrů a dolní mez pro bezpečné otevření padáku je 650 metrů. Volný pád si parašutisté užijí zhruba jednu minutu.
Vždy ve dvou
Ve skysurfingu nesoutěží jednotlivci, ale dvoučlenné týmy. Tvoří je vždy surfař a kameraman, kteří musejí padat stejně rychle. Kameraman nemá prkno a musí rychlost svého pádu regulovat polohou těla, aby se přizpůsobil rychlosti pádu surfaře. Musí tedy vědět, který prvek bude kdy surfař provádět. Perfektní práce kameramana je stejně důležitá jako výkon surfaře, protože sestava se vyhodnocuje na zemi z videozáznamu.
Jak se soutěží
Na soutěži skysurfingu si týmy losují povinné prvky, které musejí v sestavě předvést. Skáče se zpravidla deset kol, z nichž sedm se skládá z povinných prvků a tři jsou volitelné. Pracovní čas v soutěži je 45 sekund během volného pádu. Za tu dobu musí surfař provést všechny prvky sestavy a kameraman je natočí na video. Na zemi předá tým záznam rozhodčím, kteří výkon oznámkují.
Výbava
Surfař i kameraman jsou vybaveni akustickým výškoměrem zabudovaným obvykle v přilbě. Kameraman má na přilbě kameru, kterou spouští a nastavuje ještě před výskokem z letounu. Může použít i fotoaparát, ovládá ho dálkovou spouští, kterou má prostrčenou rukávem. Padáky surfaři používají stejné jako ostatní parašutisté. Také jsou vybaveni záložním padákem s automatickým zabezpečovacím systémem. Prkno surfaře je obvykle vybaveno malým padáčkem, kdyby jej bylo nutno odhodit. Zhruba 10 cm nad zemí surfař prkno skopne a dopadne na nohy. K tomuto účelu je prkno vybaveno odhozovým systémem, který uvolní paty vázání.
Karel Hercík
- 29 let, narozen ve znamení kozoroha
- mateřské letiště - Kolín
- první skok z letadla - 1996 v Příbrami
- první skok na surfu – 2001 v Prostějově
- největší úspěch - 2. místo na otevřeném mistrovství ČR v Prostějově
- počet seskoků - 3190+
- koníčky - wakeboarding, SNB, kite, bike, swooping
- sport v dětství - SK8 a brusle, fotbal
- sponzoři: QUIKSILVER, DA'KINE
