občas úplně zapomenu na to, že žiju v Praze. Jen pár metrů od našeho domu začíná nádherná příroda: skály, louky a lesy Divoké Šárky, které jsou opravdu takové, jak se celá oblast nazývá. Kdykoliv se tam můžu vypravit pěšky i na kole, v zimě na běžkách. Město zůstává za mnou, nevím o něm hodinu, dvě, tři - záleží na tom, kolik mám času. Jako bych se najednou ocitla v jiném světě, v krajině z dobrodružné knihy.
Do Šárky zvu také všechny návštěvy, kamarády, přátele, abych se s nimi o tu výjimečnou scenerii podělila. Měla jsem to v plánu i se synovcem a neteří, kteří u nás strávili prázdninový týden. Nakonec však na tenhle jindy nezbytný výlet vůbec nedošlo. Adam a Tereza žijí na samém kraji Beskyd. Denně - pokud samozřejmě není oblačno - mají na obzoru slavnou horu Radhošť. Po škole vezmou kolo, klidně si vyjedou do okolních kopců a večer už jsou zase zpátky doma.
Někdy mám pocit, že hory jim (na rozdíl ode mě) nejsou vzácné. A proto jsme místo pěší túry v Šárce zašli do multikina na Piráty z Karibiku, strávili dopoledne v Národní galerii a na Pražském hradě, potom jsme si prošli Václavské náměstí, kde jsou vystaveny zajímavé velké sochařské objekty. Je to prostě táhne do Prahy a mě zase do hor. Každý touží po tom, co nemá na dosah.
Sdílej
8. září 2006 • 19:08 Vyšlo v ABC 18/2006
