Lidé milují detektivní filmy a seriály. Obdivují hrdinné vyšetřovatele, kteří elegantně dopadají pachatele. Většinou si však neuvědomují, že to, co je možné v televizi, je mnohdy na hony vzdálené od skutečnosti.
Seriály nám detektivy představují jako téměř nadpřirozené bytosti. Kromě toho, že umějí stopy zajistit, hned na místě činu je i prozkoumávají. Pohlédnou na kapku krve a hned vědí, co se na místě činu odehrálo. Ovládají genetiku i psychologii, navíc dokážou přeskakovat z auta na auto ve stopadesátikilometrové rychlosti. Jaká je však realita?
Dopadení pachatele je téměř vždy založeno na týmové práci, nikoli na intuici či jiných téměř nadpřirozených vlastnostech jednotlivce. Přitom nelze říci, kdo je v týmu důležitější, zda ten, kdo pachatele vyslýchá, ten, kdo zajišťuje místo činu, či ten, kdo zkoumá otisky prstů.
Místo činu
Místo činu ohledávají tzv. technici. Jejich úkolem je stopy vyfotografovat, zajistit, popřípadě řádně zabalit k převozu do laboratoře. Až na výjimečné případy se stopy na místě činu dále nezkoumají. I otisky prstů je výhodnější zviditelňovat až v laboratoři – na místě činu se zviditelní pouze na velkých objektech, jako jsou dveře, skříň nebo zeď, které je nepraktické či nemožné převážet. Zkoumání stop v laboratoři má výhodu v tom, že zde panují stále stejné podmínky. Některé prostředky na zviditelňování stop nemusí venku fungovat optimálně. Místem činu totiž může být i les, kde je tma, prší, sněží či fouká vítr. Rozhodně to není ideální místo například na zviditelňování stopy otisku prstu na nalezené zbrani.
Specializace
Pracovníci, kteří zkoumají jednotlivé stopy či předměty zajištěné na místě činu, jsou experti v daném oboru (biologii, chemii, daktyloskopii atd.). Dnes existují v každém oboru stovky metod zkoumání a není možné ani praktické, aby jedna osoba měla tak všestranné znalosti. V typické policejní laboratoři jsou desítky osob s různou specializací. Proto třeba nůž z místa činu může zkoumat více expertů. Jeden se zaměřuje na stopy krve, druhý na otisky prstů a třetí na zachycená vlákna oděvu pachatele. Každý vypracuje zprávu a předá ji vyšetřovateli. Rozhodně to nefunguje jako v televizi, kde jedna osoba zastane všechnu laboratorní práci.
Sportovní výkony
Kaskadérské kousky, které známe z televizních seriálů, bychom od opravdových kriminalistů čekali marně. Asi málokdo z nich by dokázal skákat po střeše vlaku, kličkovat mezi střelami ze samopalu a přežít desítky tvrdých ran od pachatele. Realitě daleko spíš odpovídá obraz vědců hrbících se u stop a zírajících do počítačových monitorů. Pro skutečné honičky a bitvy s pachateli využívá policie zásahové jednotky, které jsou cvičeny na nebezpečné situace, vyžadující například slaňování v horách nebo potápění na dno přehrady.
Otisky prstů
Porovnávání otisků prstů je složitá počítačová práce. Ve filmech se otisky jednoduše položí přes sebe (většinou to ještě provede hlavní hrdina, a navíc na místě činu) a je rozhodnuto. Tak snadné to není. Kůže je plastická, tudíž ani dva otisky vytvořené chvíli po sobě nejsou úplně identické. Proto by bylo složité je porovnávat jako obrázky. Otisky se nejprve převedou na tzv. kostru a poté se porovnávají. Navíc technologie není na takové úrovni, aby definitivní závěr vytvořil počítač. Ten pouze nabídne několik nejpravděpodobnějších otisků, z nichž lidé vyberou ten správný.
Detektor lži
Detektor lži je často ve filmech představován jako mocný nástroj, který zjistí stoprocentní pravdu. Přístroj se ve skutečnosti jmenuje polygraf a jeho úkolem je nikoliv rozhodnout, zda osoba mluví pravdu, nebo lže, ale pouze naznačit, že reakce vyslýchaného je jiná, než by měla být. Přístroj měří u podezřelého několik parametrů, které mohou ukazovat na možnou lež. Nejčastěji jde o krevní tlak, frekvenci dýchání, srdeční tep a elektrický odpor kůže. Kriminalisté pak kladou jak neutrální, tak vyšetřovací otázky. V případě, že osoba lže a lež si uvědomuje, mění se frekvence dýchání a tepu, vyslýchaný člověk se také více potí, v důsledku toho roste elektrická vodivost kůže.
Paranormální jevy
Seriál Akta X nám představoval využití věštění a telepatie jako zcela běžné metody při objasňování zločinu. Policie u nás ani v zahraničí tyto metody samozřejmě nevyužívá, z jednoho prostého důvodu – není prokázána jejich vědeckost, tedy ani to, že skutečně fungují. Když se občas stane, že má jasnovidec pravdu (např. u únosů), jde spíš o náhodu. Případy, že věštec policii řekne, kde mají kopat, aby nalezli mrtvolu, nebo kde přesně bydlí pachatel a jaké je jeho jméno, se bohužel nevyskytují.
Psychologické profilování
Pachatele lze v seriálech, ale i ve skutečnosti vypátrat podle způsobu provedení zločinu. Policejní psycholog se uplatňuje zejména u násilných trestných činů (únosů, vražd), zvláště v případech, že byly spáchány sériově. Vyšetřovatele zajímá zejména, zda pachatelem je muž, či žena, jeho věk, vzdělání, původ a jaký byl jeho vztah k oběti. Zkrátka veškeré informace, které mohou zúžit okruh možných osob na několik podezřelých. Psycholog využívá jednak znalosti známých případů spáchaných obdobným způsobem, jednak musí myslet v podstatě jako pachatel. Snaží se přijít na to, jaký bude pachatelův další krok. Ovšem nelze očekávat výsledky psychologického profilování v takovém rozsahu, jak nám je předkládá televize, kde psychologové během pár dnů odhalí o pachateli téměř všechna důležitá fakta. Tato metoda se navíc ani příliš často nepoužívá. Na druhou stranu jsou zaznamenány i případy, kdy psycholog správně odhadl například i barvu a typ auta, kterým pachatel jezdí.
Stopy krve
Seriáloví detektivové často odhalí dění na místě činu pomocí zajištěných stop krve. Částečně je to možné i ve skutečnosti, ale pouze když je stop více. Z jedné kapky krve na kameni lze zjistit pomocí analýzy DNA, čí krev to je, nikoliv však co se na místě činu stalo. Pokud se nalezne velké množství skvrn na zdech nebo na stropě, lze zjistit úhel dopadu a následně odhadnout, kde a kolikrát pachatel oběť udeřil. To se hodí u případů, kdy podezřelý mluví o obraně a jediném úderu, zatímco okolnosti nasvědčují něčemu jinému.
Všemocné kamery
Ve filmech a v seriálech běžně vídáme, že si hrdinové přiblíží obraz pachatele zaznamenaný kamerou, zaostří jej (dobře si vede např. tým z Kobry 11) a někdy i otočí (např. Nepřítel státu). V těchto případech se však filmaři pohybují spíš na poli sci-fi než kriminálního příběhu. Rozlišení televizního obrazu je velmi malé. Některé technologie umožňují rozlišení „zvětšit“, ale v nejlepším případě zachovají stávající kvalitu. Obraz však nezlepší a už vůbec nedokážou přidat detail. Otáčení obrazu je přímo ukázkový nesmysl. Existuje sice technologie, která nafotí objekt z více stran, a takto zpracovaným objektem lze v počítači otáčet, ale v praxi je to velmi komplikované. Tato metoda se hodí např. pro snímání malých objektů. Jestliže je obraz zaznamenán z jednoho úhlu a pachatel je ke kameře natočen např. bokem, otočit ho neumí žádný program.
