Minikrimi - Sněhulákova smůla

Při pohledu na parkoviště u parku se Vojta zasmál: „Hele, kluci, tyhle zamykací zábrany mi připomněly dobrou historku. U nás mají stejné na sídlišti. Řidiči vyfasují klíček a mají parkovací místo jisté. Skrblici Vokové bylo líto peněz, a tak vždycky jen koukala, kdo si zapomněl zábranu postavit, a hned si tam zaparkovala. To samozřejmě sousedy štvalo.
Jednou, jak napadla ta spousta sněhu, nechal stát invalidní důchodce Marek svoje auto ve vedlejší ulici a přištrachal se za námi: ,Kluci, parádního sněhuláka postavíte, když využijete tady tu konstrukci jako kostru. Já ji takhle zvednu a můžete stavět.
Když bude pěkný, dostanete dvacku.‘ Já a Tom jsme s nadšením uplácali sněhuláka.
Večer Marek číhal u okna, až pojede Voková z práce. S rozsvícenými světly si to šinula ulicí: ,Všude plno … á tady je plácek. Ten sněhulák má smůlu.‘ S gustem zatočila forda na sněhuláka a přidala plyn. Ozvala se rána a auto zarazilo s rozbitým předkem. Sněhulákova hlava s hrncem se zřítila na kapotu.
Pan Marek hbitě otevřel okno a zahulákal na celé sídliště: ,Paní Voková, že jste zase zahýbala do ulice a ulice nikde? A já už vím, co vyberete manželovi k Ježíšku. Přece vkladní knížku na ty škody!‘ ,Tak to vy jste to nastražil. Tak to budete vybírat prachy vy!‘ ,Zavolejte policajty a uvidíme, kdo bude platit,‘ smál se Marek.
Škoda na autě byla značná, a tak se tím skutečně musela zabývat policie. Kdo myslíte, že dostal pokutu a za co?“ uzavřel Vojta svůj příběh.