Sekání sekerou nebo řezání motorovou pilou jen málokterý Čech považuje za sport. Přesto právě Česko patří v těchto sportovních disciplínách ke světovým velmocím, a to díky čtyřnásobnému mistru Evropy Martinu Komárkovi.
Stihl Timbersports, jak se sportovní dřevorubectví oficiálně nazývá, se na mezinárodní scéně objevil před dvaadvaceti lety. Tehdy se v USA konalo první mistrovství světa v dřevorubeckých sportech, při němž byly vybrány soutěžní disciplíny a stanovena závazná pravidla. To ovšem neznamená, že dřevorubci nesoutěžili už předtím. Právě naopak. V USA a v Kanadě se dřevorubecká klání odehrávala již v předminulém století a na oblastní úrovni se těšila velké popularitě. Podobně tomu bylo i na opačném konci světa, v lesnatých částech Austrálie a na Novém Zélandu. Problém byl však v tom, že soutěžních disciplín bylo velké množství, a navíc se pravidla i samotné disciplíny oblast od oblasti značně lišily.
Pravidla
V roce 1985 se tohoto roztříštěného sportu ujala společnost Stihl, výrobce motorových pil, která k tradičním disciplínám přidala disciplíny motorové. Z desítek samostatných disciplín bylo vybráno šest, které dohromady daly vzniknout novému sportu – Stihl Timbesports. Stejně jako v desetiboji musí atlet absolvovat všech deset disciplín v určitém časovém limitu, nesmí se ani sportovní dřevorubec v soutěži vyhnout žádné z šesti disciplín. Disciplíny jsou vesměs rychlostní a mají své neměnné pořadí.
Šest disciplín
První na řadu přichází Springboard. Při něm stojí borec na úzkém prkně, které je na jednom konci zašpičatělé a ve výšce tří metrů vražené do vysekané díry v kmeni stromu. Soutěžící má za úkol přesekat kmen o průměru 27 cm, přičemž musí stále udržovat rovnováhu na rozhoupaném pružném prkně. Prkna si připravuje každý soutěžící sám bezprostředně před výkonem.
Druhá disciplína se jmenuje Stihl Stocksaw a sportovním náčiním je tu sériově vyráběná motorová pila určené kategorie bez jakýchkoliv úprav. Pily připravuje technik Stihlu a všechny nastavuje na stejný výkon. Z ležící klády o průměru 40 cm se v rozmezí deseti centimetrů řežou dva kotouče. Kromě rychlosti je důležité dávat pozor i na celistvost kotoučů; neúplné kotouče se nazapočítávají.
Následuje Standing Block Chop, a jak už název napovídá, jde o sekání kmene nastojato. Před vlastním výkonem si borec část kmene ukotví ve speciálním stojanu tak, aby se ani nehnul. Poté si na dřevo načrtne předpokládaný úhel sekání. Kmen o průměru 30 cm se seká nejprve z jedné a pak z druhé strany.
Čtvrtou disciplínou se Singlebuck – ruční pila. Jedná se o pilu katrovku, jejíž list je dlouhý dva metry a zuby ostré jako žiletky. Řeže se jeden kotouč z klády o průměru 46 cm s malým zářezem nahoře, aby pila na začátku stála a řez byl rovný.
Underhand Chop je disciplína opět se sekerou. Závodník tentokrát přesekává kmen o průměru 32 cm naležato. Opět si jej před výkonem sám upevní ve stojanu a vyseká si na jeho krajích stupačky pro nohy. Při vlastním závodě stojí na stupačkách rozkročmo nad kmenem a údery sekerou vede mezi svá chodidla.
Poslední disciplína Hot Saw je hodně hlučná, ale o to atraktivnější. Nástrojem je tu řetězová pila se zvýšeným výkonem motoru, která je konstruovaná speciálně pro tyto závody. Výkon motoru mohou jednotlivé týmy i ovlivňovat; v průměru se pohybuje kolem 63 koní a taková pila pak váží 27 kg! Z klády o průměru 46 cm se v rozmezí deseti centimetrů řežou tři kotouče.
Výběr dřeva
Výběr dřeva pro soutěže je pod přísným dohledem. Soutěží se pouze se dvěma druhy dřeva - na americkém kontinentu je to borovice vejmutovka, v Evropě pak topol z holandských plantáží, kde stromy rostou rychle a mají stejnou kvalitu dřeva. Stejné dřevo se používá na sekání i řezání, jen průměry kmenůjsou rozdílné. Kmeny se na příslušný průměr frézují tak, aby byly pro všechny závodníky na milimetr stejné. Dále se prohlížejí, zda nemají suky, a u vrcholových soutěží se dokonce rentgenují, zda neobsahují skryté suky. Ty by jednak výrazně zpomalily samotný výkon a jednak by mohly poškodit sekeru. Kmeny se na závody přepravují zabalené v plastovém obalu, aby udržely předepsanou vlhkost. Před závodem může borec do špalku zkušebně seknout, tím odhadne, kterou sekeru má použít a pod jakým úhlem má sekat.
Nástroje
Soutěžní sekery nemají s běžnými sekerami na štípání dřeva příliš společného. Jsou speciálně kalené, aby byly velmi tvrdé, avšak o to je ocel křehčí. Závodní sekera se nesmí příliš často ostřit, protože tím ztrácí své původní vlastnosti – zkracuje se ostří, což u závodu může způsobit i vteřinové zpoždění. Hmotnost sekery záleží na síle závodníka (Martin Komárek soutěží se sekerami kolem tří kilogramů). Špičkoví závodníci mají několik desítek seker a teprve před závodem volí tu optimální podle momentálních podmínek.
Čtyřnásobný mistr Evropy Martin Komárek určitě nepatří ke sportovním celebritám, jaké známe z jiných sportovních odvětví. Přitom svými výkony se bezpochyby řadí k našim nejúspěšnějším sportovcům současnosti.
Martine, timbersports je u nás prakticky neznámý. Jak ses k němu dostal ty?
Začalo to tím, že jsem chodil na lesnické učiliště, kde jsme měli soutěž v řezání motorovou pilou. Dobře jsem se na níumístil a dostal se na mistrovství republiky. Nejednalo se o timbersport, spíš to byla soutěž v technice řezání. Na mistrovství ČR jsem byl každý rok úspěšný a začal jsem závodit na soutěžích i v rámci Evropy.
A to už se v Evropě v timbersportu soutěžilo?
Tehdy ještě ne. Timbersports k nám přivezli Němci až v roce 2001, když uspořádali tréninkový kemp, na nějž přijeli dva američtí trenéři. Organizátoři pozvali vzhledem k mým předchozím úspěchům i mě. Absolvoval jsem tedy třídenní kemp, na němž bylo šedesát lidí, a já se dostal mezi dvanáct nejlepších, kteří se utkali na mistrovství Evropy. Tam jsem skončil na šestém místě.
V timbersportu se přece jenom hodně seká sekerou. Předtím jsi soutěžil jen s řetězovou pilou. Neměl jsi v sekání určité slabiny?
Určitě měl. Také jsem se hned po první sezoně rozhodl, že s tím něco udělám. Šel jsem proto pracovat do lesa – kácet stromy. Byla to sice dřina, ale měl jsem ještě hodně času trénoval se sekerou. A to se na mé fyzické síle dost projevilo.
Takže síla je tajemstvím úspěchu v timbesportu?
Zdaleka ne. Mnohem důležitější je technika. Já měl štěstí na lidi, kteří mě naučili ji ovládat. V roce 2002 jsem se zúčastnil několika kempů a na jednom z nich jsem se seznámil se starším Američanem, ostříleným borcem timbersportu. A i když jsem se tehdy anglicky domluvil jen v základních pojmech, pozval mě k sobě domů, že mě bude trénovat. Strávil jsem u něj měsíc a denně jsme spolu trénovali. Když jsem se vrátil, skončil jsem na ME 2002 druhý.
To vypadá jako štěstí z pohádky.
A já ho měl daleko víc. Ještě tentýž rok jsem se na jedné mezinárodní soutěži v Německu seznámil se světovým šampionem z Nového Zélandu, rodilým Maorem. Ten mi řekl, že když s ním budu měsíc trénovat, v Evropě mě už nikdo neporazí. Nejdřív jsem se tomu smál, brzy jsem se ale přesvědčil, že to myslel smrtelně vážně.
Od roku 2003 tě na mistrovství Evropy skutečně nikdo neporazil. Jsou v tom tedy maorská kouzla?
Jason Wynyard není žádný šaman. V timbersportu je to ten nejlepší z nejlepších. Kromě jiného je to mistr světa za loňský rok a držitel několika světových rekordů v sekání i řezání. Je to mohutný svalnatý chlapík, který odhadem váží asi sto třicet kilo. Trénoval jsem částečně s ním a částečně s jeho švagrem, který patří v timbersportu také ke světové elitě a je to také chlap jako hora.
Tím mě přivádíš na otázku, jak je možné, že porážíš takové hromotluky, kteří se v timbersportu pohybují, když sám jsi na první pohled docela průměrně rostlý chlapík.
Je pravda, že v timbersportu potkáš především chlapy, kteří jsou na první pohled mohutní svalovci. Je také pravda, že chlapů s mojí, jak říkáš průměrnou postavou – já vážím 87 kg -, mezi nimi moc není. Na druhou stranu ale o svalovou hmotu tolik nejde. Ano, musíš mít sílu a vytrvalost, ale to pravé tajemství úspěchu se skrývá v technice. To znamená sekat pod správným úhlem, aby štěpy dobře odskakovaly, využívat váhy svého těla, aby ses příliš nevyčerpával atd.
Takže kdybys mě naučil teorii, mohl bych tě na příštím mistrovství porazit?
Ani náhodou. Tohle všechno se nenaučíš za měsíc, to se učíš celý život. Proto mezi šampiony nenajdeš moc dvacetiletých mladíků, ale především starší chlapy. A kam se my v Evropě hrabeme na Australany a Američany. Oni tenhle sport totiž dědí z otce na syna. Jason například začínal se svým otcem v šesti letech. A to je náskok, který my asi nikdy nedoženeme.
Doporučoval bys s tímto sportem začít už v dětství?
To není tak jednoznačné. Stihl pořádá tréninkové kempy timbersportu, a to i v České republice. Jeden velký kemp je v létě, ten vyvrcholí velkým finále mistrovství ČR a pak je jeden kemp pro zkušenější na podzim. Na tréninkových kempech se ale scházejí jen dospělí. Dolní věková hranice je 17 let. Tenhle sport je jednak dost fyzicky náročný a jednak pro amatéra i poměrně nebezpečný. Takže začít v dětství pod dohledem dospělého se bezpochyby dá, ale asi lepší bude se v tomhle věku věnovat jiným sportům a k timbersportu přejít až později.
Ty jsi známý také jako sochař. Kde můžeme vidět tvoje výtvory?
Nevím, jestli jsem tím známý, ale dělám sochy motorovou pilou. Je to něco úplně jiného než timbersport, ale je to neméně fyzicky náročné. Několik soch jsem dělal například pro plzeňskou zoo.
Martin Komárek
Martinovi je třicet let a timbersportu se věnuje od roku 2001. Je absolventem lesnického učiliště, následně lesnické střední školy s maturitou a vyšší odborné školy v diplomovaném oboru zdravotnický záchranář. V současnosti si vydělává peníze jako profesionální sportovec jednak závoděním a exhibicemi a jednak jako trenér na tréninkových kempech. K jeho největším úspěchům patří kromě čtyřnásobného titulu mistra Evropy také třetí místo na mistrovství světa 2006.
Mistrovské soutěže
Vrcholová soutěž Stihl Timbersports Series má dvě větve – americkou a evropskou – a každá z těchto větví má svá mistrovství, která jsou završena společným jednodenním mistrovstvím světa. Světový šampionát se koná jeden rok v Evropě a další v Americe a zúčastňuje se jej pouze jeden nejlepší závodník z každé země.
