„Jste v Africe, musíte mít trpělivost,“ říkali nám jako úvodní větu při školení dobrovolníků.
Na farmu opic mě dovezl s pětihodinovým zpožděním místní klučina, který neměl ani páru, kde leží Česká republika. „Já znám jenom Evropu, Ameriku, Austrálii a Londýn.“ Nemůžeme se divit, vždyť potkal úplně prvního českého dobrovolníka.
Mezitím padla tma, a navíc se schylovalo k dešti, takže jsem byla ráda, když jsme našli volný stan – moje obydlí pro příští dva týdny. U matrace odpočívala „žabka“ velká asi jako mé dvě dlaně dohromady. Tak to tedy ne, ty se mnou nespíš, „macku“, a přesunula jsem ji ven. Nazítří jsem slyšela vyprávět historky o černých mambách, a tak jsem raději každý večer vyslala nějakého průzkumníka, aby mi prohlédl stan.
Nepřátelé a přátelé
Farma slouží jako záchranná stanice pro kočkodany zelené, kteří jsou jedněmi z nejrozšířenějších opic Afriky. Přestože patří k chráněným druhům, ještě donedávna byli považováni za škodnou. Jejich největšími nepřáteli jsou místní farmáři, kteří se mylně domnívají, že jim opičky žerou a ničí úrodu. Kladou na ně pasti, střílí je. V některých částech země to není zakázáno dodnes. Přesto se najdou i mezi místními „dobří lidé“, kteří nejsou k tomuto problému slepí a hluší. Pokud uslyší někde pláč opičího miminka, kterému právě zastřelili mámu, neváhají a donesou ho na farmu. Tam už se o něj postarají, nebo se o to alespoň pokusí.
Hlavní úkol – zábava
Mým hlavním úkolem byl „socializing“, tzn. stýkat se s opičkami: hrát si s nimi, bavit je, hlídat, krmit (sušeným mlékem z lahvičky jako lidská miminka), koupat, uspávat, zpívat jim. Měla jsem na starosti devět miminek starých jeden až několik týdnů. Jsou bezmocná a vyžadují stejnou péči jako lidská miminka, kterým se tolik podobají. Mají řasy, prstíky s nehty, stejný pohled i gesta… Překvapilo mě, že vidí jako lidé barevně! Když jsem přicházela ke kleci, všechny opičky mě zdravily. Vstoupit dovnitř, hlavně k těm starším, už jednoročním dětem, ale chtělo i trošku odvahy. Opičky vás pozorují - musela jsem si dávat pozor hlavně na mimiku - a okamžitě si vás zařadí do určité skupiny v tlupě.
Občas jsem dostala za úkol obejít všech 500-600 opic a pomáhat při jejich kontrole – zjišťovat, které jsou nemocné, poraněné, kde se narodila mláďata.
Nejkrásnější zážitek
Tím byla určitě noční směna se čtyřmi miminky. Spala jsem v dřevěné budce, kam se v noci dobývaly myši a málem mě sežrali komáři. A pak přišla bouřka. Čtyři malá bezmocná tělíčka se ke mně tiskla s výrazem „Co to je za zvuky? – Zachraň nás!“ Když jsem pak ráno otevřela oči, z těsné blízkosti na mě koukaly čtyři malé (vyspané) tvářičky: Hello, mamčo, vítej do nového dne. Jdem si hrát? Jedna mi dokonce přišla dát pusu – asi můj oblíbenec Nandini.
Farma opic
Je to největší rehabilitační zařízení pro kočkodany v Jihoafrické republice, domov pro více než pět set opic. Byla založena poblíž města Tzaneen v roce 1993, čtyři roky poté, co nyní už světově známý primatolog Arthur Hunt našel první osiřelou opičku. Tito sirotci vychovaní lidmi už nemohou být vypuštěni zpět do volné přírody, protože nemají správné návyky pro přežití a nezapadli by do společenství svých divokých příbuzných. Zůstávají proto po zbytek svého života v záchranném zařízení. Farma je financována ze sponzorských darů a poplatků dobrovolníků, kterých tam střídavě žije na dvacet.
Vizitka
Kočkodan obecný
Odborné jméno: Cercopithecus aethiops
Délka: až 80 cm, ocas dalších asi 100 cm
Váha: až 7 kg
Rozšíření: v několika poddruzích prakticky celá subsaharská Afrika
Prostředí: řídké lesy, savana, křovinatý buš
Potrava: všežravec – hlavně traviny, ale i ovoce, semena, výhonky, listy, drobní obratlovci, hmyz
Způsob života: žije v rodinných tlupách, denní aktivita, dává přednost životu na zemi
Status: přestože je místy dosud hojný, je zařazen do Červené knihy
Užitečné adresy
www.volunteersabroad.com
www.i-to-i.com
www.vervetforest.org
