Pokud pomáháte na zahrádce, může se vám na jaře nebo na podzim snadno stát, že při zvednutí kamene, kousku prkénka či jiného podobného předmětu, ale někdy i přímo v zemi, objevíte velkého nápadného brouka charakteristického tvaru. Neuletí, ale bude se snažit rychle se zase ukrýt někam do tmy. Nechte ho žít, nanejvýš ho opatrně přeneste na nějaké bezpečnější místo, je to totiž pomocník, jakých v zahrádce není nikdy dost. Setkali jste se se střevlíkem, nenasytným dravcem, který zbavuje vaši zahrádku slimáků, ponrav a dalších larev škodlivého hmyzu.
Střevlíky rodu Carabus nelze zaměnit s jinými brouky. Kromě typického tvaru mají nápadné oči, mohutná kusadla a dlouhé nohy. Ty opravdu potřebují, pohybují se totiž výlučně rychlým během po zemi. Létat nemohou, neboť jim zakrněla blanitá křídla pod krovkami. Přes den se s nimi příliš často nesetkáte, to se skrývají pod kameny, kmeny a pařezy nebo v dalších temných úkrytech a na lov se vypravují až za soumraku.
Přirozených nepřátel nemají v přírodě mnoho. A není to jen tím, že se skrývají v noční tmě, chrání je mohutná silná kusadla, rychlé nohy a pevný chitinový pancíř. Střevlíci navíc vylučují hnědou, ostře páchnoucí a pálivou tekutinu, která většinu nepřátel bezpečně odradí - na střevlíkovi si žádný dravec moc nepochutná a příště se mu raději vyhne.
Přesto u nás střevlíků ubývá. Nelétaví brouci jsou totiž příliš vázáni na své stanoviště, takže každý negativní zásah do krajiny většinou znamená zkázu celé populace střevlíků, která v tom místě žila. Umělá hnojiva, chemické postřiky a různé insekticidy ničí jejich přirozenou kořist nebo se ukládají v jejich tělíčkách, což vede k oslabení jejich životaschopnosti nebo dokonce zničí jejich rozmnožovací schopnosti. Všichni střevlíci proto dnes patří mezi přísně chráněné živočichy - někteří bohužel mezi druhy bezprostředně ohrožené vyhubením.
Foto převzato z knihy Pole a louky vydané nakladatelstvím IKAR v edici Průvodce přírodou
VELCÍ STŘEVLÍCI
Střevlíků rodu Carabus (tzv. velkých střevlíků) u nás žije asi třicet druhů a našli byste je prakticky všude, od nížin až po hřebeny hor vysoko nad pásmem lesů. Žijí v lesích, houštinách, na pasekách, ale i na lukách, pastvinách a polích, jsou druhy, které vyhledávají stepi a místa suchá, jiné zase najdete na rašeliništích a mokřadech... Nevynikají přílišnou barevností, jejich hlavní barvy jsou hnědá až měděná nebo černá s různobarevnými kovovými lesky - od zelené přes fialovou až po šmolkově modrou. Ti nejkrásnější jsou kovově leskle zelení. Náš největší druh, střevlík kožitý - Carabus coriaceus (viz obr.), je kolem 4 cm dlouhý, ten nejmenší - Carabus nitens, měří necelé 2 cm, o to je však barevnější: je celý svítivě kovově zelený, okraje krovek má červené. Tento horský druh však patří k jedněm z nejvzácnějších. K nejběžnějším druhům naopak patří polní střevlík zrnitý (C. granulatus), nevelký, tmavě měděně zbarvený brouk s řetízky na krovkách.
