Český běžec na lyžích Lukáš Bauer patří k nejlepším na světě. V roce 2006 byl druhý na olympiádě v Turíně. Neuvěřitelný výkon předvedl na přelomu loňského a letošního roku. Na Tour de Ski rozdrtil všechny rozdílem třídy.
Lukáš nám prozradil, že jeho cesta na samou špičku tak snadná nebyla.
Chtěl ses stát lyžařem? Bylo to tvoje rozhodnutí?
Rodiče hledali sportovní kroužek, kde bych vybil energii a nedělal rošťárny kolem baráku. Oba pracovali ve Škodovce v Ostrově nad Ohří a při fabrice byla spousta sportovních oddílů. Protože znali lidi z lyžařského oddílu, jednou - bylo to asi v první třídě - se mě zeptali, jestli bych se nechtěl podívat na trénink. Byl jsem zvědavý. Trénink byl v tělocvičně, hráli tam vybíjenou a mně se to zalíbilo. V zimě nás učili lyžovat, ale bylo to spíše hraní si než vážné sportování. To přišlo až po základní škole, když jsem přestoupil do oddílu v Karlových Varech.
Proč ses dal na klasiku, na běžky, a ne na sjezdové lyžování?
Kdyby mě vzali rodiče tenkrát ke sjezdařům, tak teď možná lítám po sjezdovkách. Anebo vůbec nelyžuju. Nevím... Běhali jsme na tratích na Božím Daru a na druhé straně údolí, na Neklidu, jsou sjezdovky. Když jsem už na tréninku nemohl, říkal jsem si: "Ty jo, ti se mají. Dolů se svezou a nahoru je vyveze vlek." Zároveň jsem si říkal, že to je trochu nuda, protože musí stát ve frontě na vlek, pořád na jednom svahu. Vážněji jsem se myšlenkou na sjezdovky ale nezabýval. Letos jsem na sjezdovkách stál asi potřetí v životě. Poprvé na svých lyžích! Do té doby jsem žádné neměl.
Jak je to možné: chlapec z hor neměl sjezdové lyže?
I když jsme byli na sjezdových tratích, tak jsme trénovali na běžkách, abychom získali co největší cit.
Na běžkách? To tedy není legrace.
Sjezdujeme na prudkém kopci, ale nesmějí tam být ledové ploty (? plotny). To bychom neměli šanci, protože běžky nemají hrany. Já jsem vždycky byl sjezdař v uvozovkách. Byl jsem první, kdo skončil pod nějakým stromem v lese.
Jakékoliv sjezdování pro mě byla vždycky velká škola. Ale kdybych teď přišel na upravenou sjezdovku - samozřejmě ne na úplně strmou - poradil bych si s ní. Na sjezdovce se jezdí v mnohem větší rychlosti než na běžecké trati, takže když se pak při závodech dostanete do problémů, máte už zkušenosti.
Neměli jste později sjezdovky zakázané, abyste se třeba nezranili?
Spíš na to nebyl čas. Jenom když začal v Česku snowboarding, jsme to hned chtěli zkusit. Po dvou dnech jsem sjel konečně kopec. Tehdy se trenéři báli.
Když jsi byl kluk, co tě na běhu na lyžích nejvíc bavilo?
Běh na lyžích je sice individuální sport, ale my jsme měli skupinu deseti dvanácti lidí, kteří spolu byli většinu roku, a to přináší spoustu zážitků, z cest na soustředění... Byli jsme dobrá parta.
A sám běh?
Na začátku nikoho trénování nebaví. V člověku se ale probouzí to, že chce být v závodě nejlepší, že chce vyhrát. Nebyl jsem ten typ, co od žákovských kategorií vyhrává a vyčnívá nad ostatními. Prošel jsem si tu cestu od konce. Nebyl jsem na závodech nikdy úplně poslední, ale většinou jsem se pohyboval na zadních stránkách výsledkových listin. Do každého závodu jsem šel sice s tím, že se chci zlepšit, ale ani jsem neočekával, že bych vyhrál. Chtěl jsem se porvat, abych byl co nejvýše. Svůj první republikový závod jsem vyhrál v sedmnácti letech.
Opravdu?
Je to tak. Zase jsem bohatší o zkušenosti. Hodí se. Líbilo by se mi, kdybych od žáků všechno vyhrával, ale na druhou stranu si myslím, že cesta ze zadních pozic dopředu je cennější.
To, co říkáš, je motivující pro ty, kdo si myslí, že šampionem se musí člověk narodit.
Netajím se tím a nic nechci lakovat na růžovo. Když jsem na besedě s dětmi, které jsou ztrápené, že jsou v deseti letech až desáté, říkám jim, že většinou těm nejlepším dojde dech v dorostencích. Hřeší na to, že mají talent, a začnou šidit trénink v domnění, že to jde samo. Nejde.
Kde se ti nejvíc líbí? V Norsku na Holmenkollenu, který znamená pro běh na lyžích to, co pro tenis Wimbledon?
Nejraději to mám doma na Božím Daru. Když se vydaří počasí, nemá to chybu. Slatě, pláně, smrkové lesy, to je nádhera.
Do kdy chceš závodit na špičkové úrovni?
V roce 2011 bude mistrovství světa v Oslu a tam bych rád skončil. Musí mi vydržet zdraví a podpora rodiny. Potom se uvidí.
Lukáš Bauer
* 18. srpna 1977 v Ostrovu nad Ohří
- výška 181 cm, váha 70 kg
- ženatý (manželka Kateřina je bývalá juniorská reprezentantka), dvě děti (Matyáš 4, Anetka 1 rok)
- bydliště Boží Dar v Krušných horách
- studuje Vysokou školu báňskou, obor ekonomika, management a informatika veřejné správy
- členem SKP Jablonec nad Nisou
Sportovní úspěchy
- 1997 druhý na juniorském mistrovství světa v závodu na 30 kilometrů volnou technikou
- do r. 2008 vyhrál čtyři závody Světového poháru, které znamenají vstup do absolutní světové špičky
- největší úspěch: 2. místo v běhu na 15 kilometrů klasicky na ZOH v Turíně (2006) a celkové vítězství na Tour de Ski 2007/2008
Okruh Lukáše Bauera
Lukáš Bauer o svém okruhu: "Měří kolem osmi kilometrů a výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším místem činí asi sto metrů. Okruh vede po turistických trasách a tak není moc náročný"
