"Užaslí obyvatelé střední Sibiře hleděli s hrůzou k nebi, kde se náhle objevilo ohnivé těleso podobné Slunci. Úkazy vyvrcholily oslepivě jasným výbuchem doprovázeným ohlušujícím výbuchem."
Úvodní citace pochází z knížky Tajemství tunguzského meteoritu ruského badatele Borise Ivanoviče Vronského. I on se zúčastnil několika expedic, které měly vyjasnit sibiřské události z 30. června 1908. A přestože za pár dnů uplyne přesně sto let od výbuchu, dodnes se odborníkům nepodařilo věrohodně vysvětlit, co se to vlastně nad málo obydleným kouskem země stalo.
Rozpolcené nebe
Místní národ Evenkové považovali výbuch v roce 1908 za dílo rozhněvaných duchů. "Ráno 30. června 1908 vyletěla chýše i se svými obyvateli do povětří." Vronský dojmy svědků popsal takto: "Brzy zaplnil okolí hustý dým; nedaleko hořela tajga. Tu a tam vydal hasnoucí oheň ohořelé sobí tělo. Vystrašení Evenkové zjistili, že tajga na obrovské ploše zmizela. Tam, kde se dřív zelenaly mohutné limby, borovice a modříny, rozprostírala se teď dýmající poušť, pokrytá povalenými, přelámanými a z kořenů vyvrácenými ohořelými stromy."
Obyvatelé oblasti popisovali, že se rozpoltilo nebe a žár zachvátil oblohu. Ovzduší v okamžiku zachvátil takový žár, že na lidech prý vzplály i košile.
Kde je kráter?
"Pro vědce tato událost znamená i po sto letech mnoho, protože teprve v současnosti je možné docenit vědecký přínos seriózních informací. Způsobené efekty, exploze v atmosféře, rázové vlny, zemětřesení a podobně, mohou být učebnicovým příkladem následků střetu Země s jiným - relativně malým - kosmickým tělesem," vysvětluje astronom Jiří Srba.
Tuhle tragédii pravděpodobně mohl způsobit dopad meteoritu, jenže jak ověřily pozdější expedice, původní vysvětlení ruské vědecké obce mělo a má mnoho trhlin. Na místě nebyly nikdy nalezeny větší úlomky kosmického původu, žádná expedice dokonce nenašla ani dopadový kráter, u něhož by byla stoprocentní jistota původu. Tajga se sice zvláštními povětrnostními podmínkami rychle mění, takže kráter se mohl rychle změnit v zarostlou díru nebo močál, ale výzkumy nic takového neprokázaly.
Tím hlavním důkazem mohl být obrovský balvan, který nalezl člen jedné z prvních expedic. Jenže na průzkum vyrazil sám a nebyl schopen kámen se zvláštně pórovitým povrchem, jenž připomínal planetární hmotu, odnést s sebou. Zároveň zapomněl značit trasu, kudy k němu došel, a tak se zachovala jen nekvalitní fotografie.
Zvláštní úkazy
Jediným dodnes hmatatelným důkazem, že se v tajze stalo něco obrovského, co překračuje lidské chápání, byl obrovský lesní polom (podle odhadů bylo zničeno až 60 milionů stromů) na ploše zhruba dvou tisíc kilometrů čtverečních. Lesní vývraty sice způsobuje kdejaká vichřice, jenže tady ležely v oblasti blízké epicentru všechny stromy stejným směrem jako sirky. Zřejmě důsledkem obrovské balistické vlny, kterou 30. června 1908 sledovala většina světových měřicích stanic.
Navíc ani atmosféra se nechovala normálně - na nebi byla zřetelná záře, celou noc po obloze pluly stříbřité mraky a večerní červánky byly vidět celou noc.
"Popisované jevy v atmosféře obvykle následují po mohutném výbuchu sopky, kdy je vysoko do atmosféry vyvrženo velké množství prachových částic. Něco podobného se stalo při explozi tělesa nad Tunguzkou," uvažuje Srba.
Pro svou komplikovanost nabízí záhada mnoho prostoru lidské fantazii a vědeckofantastickým příběhům. Není to důsledek toho, že vědci tak trochu zaspali? "My dnes máme tendenci vše hodnotit z pohledu moderní společnosti a vědy. V jedné ruce máme GPS a v druhé digitální fotoaparát. V carském Rusku byl problém se do tak odlehlé oblasti vůbec dostat," odpovídá Srba.
Hypotézy a zkoumání
Už v roce 1946, kdy zájem Rusů z důvodu vyčerpávajících bitev druhé světové války o událost upadl, se vyrojila první vesmírná hypotéza - povídka Výbuch A. P. Kazanceva. Podle něj u řeky Podkamenná Tunguzka ztroskotala 30. června marťanská meziplanetární atomová loď. Tyto příběhy měly mezi lidmi vždy veliké zastání.
Každého z nás lákají nadpřirozené věci a je velmi lehké jim uvěřit. Zvlášť v případě, kdy nelze událost racionálně vysvětlit. Zatím. "Existuje snad prý až několik desítek různých vědeckých i spekulativních teorií, které se snažily katastrofu vysvětlit. Ve většině případů jde ale spíše o náměty pro sci-fi literaturu," dodává k tomu Srba.
Legenda Kulik
Zřejmě nejvíc se o odkrytí záhady snažil před rokem 1939 mineralog Leonid Alexejevič Kulik. Jenže byl až příliš zapálený do jediné teorie a kvůli tomu pomíjel ostatní možnosti. Do zájmu vědeckých kruhů se problém dostává znovu při svém 50. výročí. Na jaře roku 1958 se do oblasti vydává expedice, jíž se vedle odborníků a inženýrů zúčastnil i Vronskij, který zmapoval vývoj pátrání až do 70. let minulého století. Avšak ani tato výprava nenašla zbytky kovového meteoritu ani kráter, u něhož by bylo jisté, že vznikl právě dopadem meteoritu. A od této chvíle se do oblasti ročně vydávají desítky poloamatérských expedic, které spíše něž vědecký účel přitahuje jakási romantika nevysvětlitelna (viz rozhovor).
Devadesátiprocentní jistota
A k jaké teorii se kloní námi oslovený astronom Jiří Srba? "Samu explozi i všechny pozorované doprovodné jevy dnes nejlépe vysvětluje teorie, ve které je původcem jevu kamenný asteroid. Těleso o velikosti 30 až 60 metrů v průměru a o hmotnosti asi 500 tisíc tun se během průletu atmosférou rozpadalo a nakonec explodovalo ve výšce méně než 10 km nad povrchem. Při výbuchu došlo k uvolnění energie odpovídající 600násobku hirošimské jaderné bomby."
I sto let po katastrofě je oblast Tunguzky atraktivním tématem. Už se zřejmě nikdy nedočkáme jasného, a především věrohodného vysvětlení, co se vlastně 30. června roku 1908 nad ránem přihodilo. "Je to asi jako když přijedete k místu autonehody, kde se již válí pouze střepy, na vozovce jsou patrné brzdné dráhy, a vaším úkolem je rekonstruovat průběh havárie včetně typu automobilu. Nikdo nikdy neřekne, že to byl stoprocentně asteroid, ale 90 procent pozorování, provedených měření, výpočtů a simulací tomu odpovídá," dodává Jiří Srba.
Základní materiál
Tajemství tunguzského meteoritu Borise Ivanoviče Vronského je jednou ze základních knížek všech, kdo chtějí sibiřskou záhadu poznat o něco více. Dokonce se jí inspirují expedice, které na místo vyrážejí. Reportážní charakter knížky totiž skrývá i mnoho návodů, jak v divoké tajze přežít. A inspiroval se jí i autor tohoto článku.
Vronskij, Boris I.: Tajemství tunguzského meteoritu, 1977, Mysl, Moskva
Expedice do epicentra
Rozhovor s RNDr. Jiřím Schauerem
Jak vznikl nápad udělat expedici na místo tunguzské události?
Plánovali jsme výpravu s tématem blízkým energii jako živlu. Nemohli jsme vybrat lepší místo než to, kde se dodnes z neznámých příčin uvolnilo tak ohromné množství energie.
Jak dlouho jste tam byli a čím jste se hlavně zabývali?
Naše expedice strávila na místě takřka dva týdny. Během nich jsme navštívili místa, kde pracoval Kulik při svých expedicích, a došli jsme na místo epicentra výbuchu. Každý účastník měl svůj malý výzkumný projekt, na kterém pracoval.
Jak na vás samo místo působilo?
Na mne nejvíce zapůsobilo nezvyklé ticho v lese. V našich lesích je člověk zvyklý na množství pěvců, jenže tady bylo takřka úplné ticho a ještě umocňovalo stísněnou atmosféru neznámého a nebezpečného lesa.
Co vás na záhadě přitahuje i skoro sto let po výbuchu?
Právě její tajemství. Neustále vyvolává vášnivé spory autorů nejrozmanitějších teorií o tom, co způsobilo gigantický výbuch. Navíc je to záhada skrytá v krásné a drsné přírodě sibiřské tajgy.
Pomohla vám v něčem kniha Borise Vronského Záhada tunguzského meteoritu?
Tato kniha je základním manuálem každého, kdo se chce blíže seznámit se záhadou. Obzvláště nám, kteří jsme se na místo chystali osobně podívat. V posledních letech každou svou expediční cestu připravuji především - jak v žertu říkám - s "přítelem Googlem".
Setkali jste se s podobnými problémy, které popisuje Vronský ve své knize? Například s obtížným hmyzem?
K našemu velikému štěstí nesetkali, protože léto roku 2003 v oblasti Sibiře, kde jsme pobývali, bylo neobvykle suché. Množství obtížného hmyzu se dalo snést. Ve velkém vedru jsme se potýkali s nedostatkem pitné vody.
Jak místo vypadá dnes? Je ještě zřetelná oblast polomu?
Tajga má velký regenerační potenciál. Z desetitisíců tehdy vyvrácených stromů jich je dnes viditelných jen pár desítek. Jejich fotografie se neustále opakují na snímcích návštěvníků. V místě epicentra je dnes vzrostlý les a událost připomíná pouze cedulka s nápisem.
Dají se tedy ještě vůbec sto let po katastrofě objevit nějaké důkazy?
Ačkoliv na první pohled tajga již dnes nijak zvlášť nepřipomíná tehdejší událost, stopy v ní zůstávají natrvalo. Tím spíš, že kosmický materiál má často velmi odlišné složení od pozemského. Zbývá ovšem nalézt jej. A to je v ohromných nezalidněných prostorách Sibiře největší problém.
Podle vašeho názoru - objasní se někdy záhada tunguzského meteoritu?
To hodně záleží na tom, co se tehdy opravdu přihodilo. Jedno z možných vysvětlení tehdejší události je, že po výbuchu nad místem, které je dnes nazývané epicentrem, těleso pokračovalo v letu a zbytek masy dopadl mnohem dál, a tudíž se možný kráter hledá na špatném místě. Jednou se najde řešení, které bude tak blízko k pravdě, že jej většina dnes znesvářených zastánců nejrůznějších teorií přijme.
Myslíte si, že do oblasti skutečně dopadl meteorit, nebo máte jiný názor?
Podle všech zatím dostupných informací, se kterými jsem měl možnost se seznámit, se nejvíce přikláním k teorii, že šlo o planetku nebo o kometu, která se po výbuchu zcela vypařila. Proto se nedaří nalézt žádné hmatatelné důkazy o dopadu pevného kosmického tělesa typu meteoritu.
RNDr. Jiří Schauer
Vystudoval zoologii na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova. Je žákem Petra Petroviče Dmitrijeva, významného ruského zoologa, se kterým pracoval například na výzkumech v mongolské stepi. V současnosti cestuje zejména do oblasti Ruska, Mongolska a Číny.
V roce 2003 zúčastnil české expedice, která se vydala do oblasti Podkamenné Tunguzky zmapovat důsledky katastrofy staré 96 let. Už před odjezdem si byli členové výpravy vědomi, že nález přelomového důkazu je takřka nemožný, přesto je místo přitahovalo.
