Hip hop se dá nejen poslouchat, ale už si o něm můžeme i číst. Díky českému překladu díla Hip hop a smuteční marš, které má na svědomí spisovatel původem z Česka.
Určitě znáte pocit, kdy se do knihy začtete a odlepíte se od ní až v momentě, kdy potřebujete na záchod nebo kdy jdete spát. Něco podobného si pro vás připravil i Jaromír Konečný ve svém Smutečním marši. K tomu si připočítejte, že se navíc dozvíte mnoho z německé hiphopového kultury, která se v mnoha věcech podobá té české.
Zažili jste nějakou třídu, kde by se kluci předháněli v tom, kdo vymyslí lepší rým? S knížkou Hip hop a smuteční marš můžete do takové třídy na chvíli proniknout prostřednictvím hlavního hrdinu Bejbyho, který postupně díky svým spolužákům k hip hopu a této kultuře vůbec přičuchává. Od prvních zážitků s graffiti až po freestylový výstup na festivale. Těžko říct, jak reálný tenhle příběh je.
Jaromír sám říká, že na rozhovoru s hlavním hrdinou založen nebyl. Po přečtení knížky si ale budete přát, aby se takovéhle příběhy opravdu stávaly. Smuteční marš je sice románem okořeněným současným jazykem, ale pod tímhle kabátkem naleznete klasickou puberťáckou story, která se v literatuře objevuje už od Salingerova Kdo chytá v žitě. A to je jedině dobře, protože i díky tomu můžou nezúčastnění a nakonec i insideři pochopit, jakou má hip hop podstatu a že nejde jen o stříkání zdí.
Rozhovor
Spisovatel Jaromír Konečný, mimochodem výrazná osobnost slam poetry, nyní žije v Mnichově, ale i tak jsme s ním udělali krátké interview.
Kdy jste se poprvé setkal s hiphopovou kulturou?
V polovině devadesátých let, když jsem při německých poetry slamech vystupoval s kluky, kteří rapovali a dělali freestyle.
Jaké jsou rozdíly mezi touhle komunitou v Česku a Německu?
V Německu existuje hip hop 28 let. Do roku 1991 ale jako subkultura. Teď je to mainstream a nejdůležitější mládežnická kultura. I když trochu nakažená gangsta rapem. Bylo by moc dobře, kdyby se i v Česku rozrostl message rap s hutnými a inteligentními rýmy. A nejenom s "I love you, baby" a nelidskými debilitami z oblasti battle rapu po vzoru "já jsem nejlepší, ty jsi bu..., ošu... ti mámu a rozbiju ti hubu!"
Sledujete dění v Česku?
Když jsem knihu psal, poslouchal jsem jenom hip hop. Dva roky v kuse. Na svůj český večer v mnichovském klubu Substanz jsem tehdy pozval Vladimira518 (PSH) z Prahy, který měl skvělý výstup. V české hudbě se vyznám dosti málo, poslouchám především Nohavicu, Čechomor, Fleret, Echt, Kabát. Měl bych ten český hip hop dohnat.
Je Hip hop a smuteční marš opravdu založen na rozhovoru s hlavním hrdinou?
Ne, je to fikce. Trochu taky alibi, abych vyjádřil svůj pohled zvenčí.
Česky překlad vyšel i s cédéčkem.
Tu hudbu jsem nevybíral. Nevím, kdo to dělal. Možná všeuměl Vladimir518. Mně se ten výběr dost líbí, ale jak už jsem řekl, v českém hip hopu se moc nevyznám.
S jakými reakcemi na knížku jste se setkal?
Kniha patřila k "Nejlepším 7" německého rozhlasu a týdeníku Focus. Mnoho organizací knihu doporučuje jako školní četbu. Sem tam se učitel nebo rodiče zaleknou té "spousty" sexu a "neslušného" jazyka v knize, ale hiphopová mládež tak mluví. Nejsem tu od toho, abych psal pedagogické romány po způsobu 19. století.
Co si teď nejvíce přejete?
Doufám, že mi nějaké velké německé vydavatelství vydá knihu povídek, se kterými mám celkem úspěch na jevištích. Prozatím jsem v Německu širší veřejnosti znám jako spisovatel pro mládež. Další velké přání je, aby se mé knihy chytly u nás doma v Česku a já mohl cestovat a přednášet. Patnáct let jsem musel čekat, než mi nějaká kniha v Česku vyšla. Byl jsem holt moc neslušný, ale teď se naštěstí časy změnily.
Co ty a hudba
Jaromír, 52 let
Mám rád melodic a heavymetal (Volbeat, Metallica, Therion, Nightwish), hardrock (Rush, Black Sabbath, Deep Purple, Frank Zappa, Led Zeppelin, Uriah Heep, AC/DC, Iron Maden) a Johnnyho Cashe. Samozřejmě taky německý hiphop. Muziku poslouchám většinou v autě. Kamarádi mi vysvětlovali, že hiphop se musí poslouchat z vinylů, ale já jsem přes cédéčka nebo digitalní formy, ty jsou praktičtější.
