Jupiter

Největší planeta sluneční soustavy má vlastnosti spíš jako hvězda a její magnetické pole nekompromisně přitahuje z vesmíru vše, co se jen mihne kolem.

Jupiter je dvaapůlkrát hmotnější než všechny ostatní planety sluneční soustavy dohromady. Váží zhruba jako 318 Zemí. Objem má jako 1320 objemů Země, průměr 11x větší než Země.

Lapač planetek a komet

Tenhle král planet je na naší pozemské obloze čtvrtý nejjasnější objekt po Slunci, Měsíci a Venuši. Slunce oběhne jednou za 11,9 pozemského roku. Jupiter do značné míry ovlivňuje svou přitažlivostí dráhy řady planetek i komet. Některé vychýlí, mnoho jiných si k sobě přitáhne či spoutá. Říká se mu lapač, či dokonce vrah komet. A jeho mohutné magnetické pole sahá dokonce až k dráze Saturnu.

Plynný obr

Jupiter patří k planetám typu plynný obr. Jsou to obrovské koule tvořené hlavně plyny. Ty vlivem zvyšujícího se tlaku směrem do středu tělesa houstnou, až přecházejí v kapalinu a potom blízko centra i v kovové skupenství. Nemůžeme tu mluvit o nějakém ostře vymezeném povrchu jako u planet zemského typu. Zapadali bychom tam do stále hustší mlhy, posléze do jakési polévky až kaše atd. V nitru Jupitera existuje hluboký oceán, jehož vrchní část je tvořena kapalným vodíkem. Níže se vlivem velkého tlaku elektrony odtrhávají z atomových obalů vodíku, ten má pak vlastnosti kovu. Přímo v centru by mohlo být i malé pevné jádro skládající se ze silikátů (křemičitanů) a železa.

Polární záře

Hranice mezi kovovým a molekulárním kapalným skupenstvím je v hloubce asi 24 000 km pod jakousi spodní hranicí tenké plynné vrstvy mraků, tedy "atmosféry". Ta má tloušťku zhruba 1000 až 2000 km. Jupiter obsahuje kromě vodíku a helia také metan, čpavek a vodní páru. Teplota směrem ke středu roste. Na horní hranici mraků je -160° Celsia, o 60 km hlouběji je již podobná teplota jako na Zemi a ještě hlouběji teplota dosahuje bodu varu vody. Mocné proudy tekoucí v elektricky vodivém nitru (v oblasti kovového vodíku) vytvářejí kolem Jupitera silné magnetické pole, které způsobuje mj. výrazné polární záře.

Velká rudá skvrna

Atmosféra Jupitera je i sídlem dlouhotrvajících, divokých a gigantických proudových dějů a vírů. Nejznámějším a největším stabilním vírem je tzv. Velká rudá skvrna. Existuje déle než 340 let a je přibližně 2x větší než Země. Je to vlastně chladnější anticyklóna, která vznikla na hranici dvou sousedních pohyblivých plynných pásů či pásem rovnoběžkového směru. Atmosférické pohyby většinou probíhají souběžně v rámci těchto širokých pásů a rychlost proudění dosahuje až 600 km/hod. (na rovníku a v okolí pólů je rychlost pásů menší). Atmosféra rotuje tak rychle, že oběhne planetu za 10 hodin. Rychlá rotace plynokapalné masy vytváří pásy rotující různě rychle a také různě zabarvené či jasné podle chemického složení a teploty, způsobuje i značnou zploštělost na pólech.

Sluneční soustava v malém

Okolí Jupitera se podobá jakési sluneční soustavě v malém. Kolem obra krouží přes 63 různých měsíců a měsíčků. Ty nejmenší mají velikost několik kilometrů. Čtyři největší satelity: Io, Europa, Ganymed a Callisto s průměry 3100-5200 km pozoroval už Galileo Galilei v roce 1610. Na naší obloze jsou vidět i běžným triedrem. Jupiter má také sadu 3-4 prstenců, které jsou méně výrazné než Saturnovy a byly objeveny teprve v roce 1979 sondou Voyager 1.

Počet známých měsíců 63
střední vzdálenost od Slunce 778,3 milionů km
Průměr na rovníku 142 984 km
Průměr od pólu k pólu 133 708 km (planeta je vlivem rychlé rotace silně zploštělá)
Jupiterův rok 11,86 pozemského roku
Den na Jupiteru 9 h 50 min
Teplota vrchních vrstev atmosféry ("povrchu") -150 °C až -160 °C
Hmotnost 318násobek Země

Víc hvězda než planeta

Jupiter je sice planeta, ale jeho složení má mnohem blíže ke Slunci a jiným hvězdám než k ostatním „kamenným“ planetám, jako je např. Země. Stavebním materiálem jsou hlavně vodík a hélium. Na to, aby byl Jupiter plnohodnotnou hvězdou se stálým a silným termojaderným ohněm v jádru, tj. alespoň nejmenším a nejchladnějším červeným trpaslíkem, by však musel být asi 70-80krát hmotnější. A aby mohl být hnědým trpaslíkem - jakousi podměrečnou a slabě termojaderně doutnající podhvězdou, musela by jeho hmotnost být aspoň 13-15násobná. Naše Slunce je asi 1047x hmotnější než Jupiter.

Přesto Jupiter vydává zhruba o 60 % více tepelné energie, než od Slunce přijímá, takže není pasivní planeta. Tato energie pochází pravděpodobně z různých zdrojů: prvním je tepelný rezervoár z doby vzniku Jupitera; druhým je energie, uvolňovaná jeho pomalým smršťováním; třetím možná i energie velmi slabě a sporadicky probíhajících termonukleárních reakcí v nitru.

Sondy NASA k Jupiteru

V posledních 35 letech se i oblast kolem Jupitera stala cílem několika kosmických sond, které nám přinesly podrobné fotografie a množství dat. První kolem Jupitera proletěla dvojice amerických sond Pioneer 10 a 11 (v letech 1973 a 1974). V roce 1979 je následovaly sondy Voyager 1 a 2. Ale směřovaly k dalším planetám - Saturnu, Uranu, Neptunu a dále.
Až 7. prosince 1995 byla u Jupitera zbrzděna sonda Galileo, byla navedena na stálou oběžnou dráhu a pracovala zde skoro osm let. Od sondy se dokonce oddělilo i malé "sebevražedné" přistávací pouzdro a proniklo do hloubky 150-200 km. Pracovalo 57 minut.

V roce 2011 má odstartovat budoucí umělá družice Jupitera Juno, která dorazí k planetě v roce 2016. Již zmíněný kryobot (viz. box o měsících Jupitera) pro výzkum měsíce Europa má být součástí speciální mise JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter), která bude možná jako první vesmírná výprava v historii vybavena jaderným raketovým motorem (projekt NASA Prométheus). Avšak tento projekt i mise jsou prozatím pozastaveny.

Čtyři největší měsíce

Ganymed je největší měsíc sluneční soustavy (větší než planeta Merkur) a Hubbleův teleskop nedávno odhalil na jeho povrchu ozón. Callisto je třetí největší měsíc sluneční soustavy, nemá atmosféru a na jeho povrchu nejsou žádné stopy po geologické aktivitě. Na měsíčku Io existuje řada aktivních sopek, které vyvrhují síru až do výšek stovek kilometrů. Pro lidstvo je asi nejzajímavější měsíc Europa, kde se předpokládá (pod svrchní, jemně popraskanou a žilkami protkanou ledovou krustou) asi 100 km hluboký vnitřní vodní oceán.

V příštích 10-20 letech by jej měla prozkoumat speciální automatická sonda (kryobot) schopná proniknout ledovou krustou silnou 10 km, která do vlastního oceánu vypustí malou automatickou ponorku (hydrobot). Ponorka bude zkoumat exotické poměry na tomto "vodním" měsíčku. Snad nám napoví, zda by v tomto oceánu mohla být nějaká forma života. Kolem Europy je i velmi tenký obal z plynného kyslíku a za ní se táhne prstenec z vodních molekul. Není však vyloučeno, že vnitřní oceán Europy je zamrzlý, přestože ho zahřívají slapové síly blízkého Jupitera a Ganymeda a také sopky na Io.