Plejtváci patří mezi největší zvířata na této planetě - uvědomil jsem si to, když se dva metry od našeho vratkého člunu ponořil dvacetimetrový kolos.
Kdyby chtěl, jediným pohybem ocasu by náš člun odmrštil desítky metrů...
Na světě existuje mnoho společností, které nabízejí pozorování velryb. Ve většině případů se však jedná o obří loď, na které se tísní stovky turistů. Plavidla se navíc kvůli své velikosti nemohou ke kytovcům přiblížit blíž než na 400 metrů. Majestátní velryby se pak před zraky rozhořčených pasažérů proměňují v čmouhy splývající s rozbouřenou hladinou moře. Pokud chcete zažít skutečné adrenalinové dobrodružství, musíte se za největšími živočichy této planety vydat na malém člunu. Jen tak se k velrybám přiblížíte skutečně "nadosah".
První výprava
Oblast zálivu sv. Vavřince je vyhlášenou lokalitou na pozorování velryb v kanadském Atlantiku. Zahlédnout můžete například akčního keporkaka, bílou velrybu a spoustu druhů plejtváků, včetně největšího savce na světě - plejtváka obrovského neboli modré velryby. Tento tvor spořádá denně přes 4 tuny drobných korýšů, který se jmenuje kril. Místní klimatické podmínky jsou však velmi nevyzpytatelné, což jsme poznali na naší první výpravě v září.
Už od rána byla řeka sv. Vavřince bičována severovýchodními větry a já se starostmi sledoval její zpěněnou hladinu. Vzhledem k podlouhlému a úzkému tvaru zálivu tu vítr dosahuje často extrémních hodnot a vlny mohou být až 5 metrů vysoké! Do rybářské vesničky Baie St. Catherine, z níž velrybářské expedice vyrážejí do centra ústí řeky, jsme dorazili po celodenní namáhavé cestě. Nakonec se od kapitána dovídáme velmi špatnou zprávu - expedice se ruší. Nebezpečný vítr a vlny by náš člun mohly převrátit a kapitán nechce riskovat naše životy.
Na vlastní nebezpečí
Pocit nezdaru jsem v sobě nepřechovával dlouho a už za měsíc jsme se rozhodli, že tuto oblast navštívíme znovu v říjnu. Tentokrát jsme však museli dojet až do Tadoussacu, vesnice, která leží na soutoku fjordu Saguenay a řeky sv. Vavřince. Ve vesnici již napadl první sníh. Druhý den ráno jsme zašli do přístavní stanice společnosti AML a vyslechli si bezpečnostní instruktáž. Focení bylo zakázáno, ale naštěstí jsem měl povolení přímo od společnosti AML. I tak si však fotoaparát s objektivy musím vzít "na vlastní nebezpečí". "Pokud vám během plavby spadnou do vody nebo vám je spolkne velryba, je to váš problém," vtipkuje kapitán. Pak odcházíme do místnosti, kde si musíme navléci speciální obleky. Oranžová bunda se záchrannou vestou není samoúčelná - při pádu do tmavého moře může tato výrazná barva svého nositele zachránit. Při boji o život v ledové vodě hraje roli každá minuta.
Hodina zpěvu
Poté co obléknu speciální boty, zamířím do přístavu, kde na nás čeká už člun Zodiac. Jeho vnější stěny jsou naplněné vzduchem a svojí stabilitou vzdáleně připomínají raft. Na první pohled to vypadá jako šílenství. Kapitán zopakoval bezpečnostní pravidla a zdůraznil, kde se nachází další záchranné kruhy a vesty. Modlím se, abychom je nepotřebovali. Konečně vyrážíme. Nejprve míříme do fjordu Saguenay. Jeho hladina je mnohem klidnější, protože sem nedoléhá rušné svatovavřinecké počasí. Má to být zastávka na "rozehřátí".
Tuším ale, že důvod je jiný - tato oblast je místem, kde se vyskytují bílé velryby neboli běluhy. Tento druh je obecně považován za nejkrásněji zpívajícího mořského savce, což potvrzuje i její přezdívka - mořský kanár. Nízkofrekvenční kvílení velryb je vůbec nejhlasitějším zvukem vydávaným živým tvorem a je slyšitelné do 850 km! Nakonec jsme pár běluh spatřili, ale na fotografování to nebylo. Vyrazili jsme tedy spěšně do zálivu na plejtváky.
Pro srovnání (pdf)
Oživlá mlha
Sledovali jsme napjatě horizont, na kterém se do strmé výše tyčily skalnaté útesy. Po velrybách však ani památky. Pozorování začalo být únavné, dokonce se mě zmocnil pocit, že na útesy padá mlha. Zbystřil jsem zrak. Mlhavý oblak však nebyl sám - vedle něj se zvedl další a vedle něho se formoval jiný. Teď už mi to došlo. "Plejtváci!" vykřikl jsem a ukázal k útesům. Za okamžik už náš člun skákal po hladině - při rychlosti přes 50 km/h jsem se musel otočit zády ke směru jízdy, protože protivítr s tisíci roztříštěných kapiček slané vody mi nedovoloval se nadechnout.
Mezi lidmi převládá oblíbená představa, že velryby dýchacím otvorem vystřikují proud vody. Ve skutečnosti se jedná o horký vzduch, který vydechují. Ten pak v chladném prostředí nad hladinou okamžitě kondenzuje a mění se ve spršku vody.
Pod námi je velryba
Velryby jsou savci, podobně jako slon či delfín. Aby se nadechli, musí pokaždé vyplavat na hladinu. Jejich nádech má mnohem větší trvanlivost než ten lidský - pod vodou vydrží obvykle více než hodinu. Měli jsme jen několik minut na to, abychom k nim dopluli, protože již za chvíli mohli zmizet v hlubinách zálivu. "Pokud nám ukážou ocas, ztratíme je," křičel od kormidla kapitán. Velryby se před ponorem pod vodou postaví kolmo a díky mohutným ocasním svalům během několika vteřin zmizí v moři.
Už za chvíli jsme snížili rychlost a na místo dopluli jen setrvačností. Před námi se z vody nořily obrovské masy černě lesklé hmoty. Vypadaly jako monstrózní ocelové ponorky. To už byly ale neuvěřitelně blízko. Na hřbetech jsme rozeznávali jednotlivé šrámy a stopy po zraněních. "Chce nás podplavat," řekl nejistě kapitán. S úžasem jsme sledovali, jak mohutné tělo mizí těsně před námi. Nastala chvíle ticha - všichni dobře věděli, kde se plejtvák nachází, kdyby se teď nadzvedl... raději ani nemyslet.
Plavou podle hvězd
Během plavby se nám několikrát také stalo, že k nám velryby připlavaly neslyšně samy od sebe. Na chvíli vystrčily hlavu z vody a pátravě si nás prohlížely. Byl to neuvěřitelný pocit. Kapitán nám pak prozradil, že tentýž zvyk mají kytovci a také lachtani a tuleni uprostřed temné noci. Vystrčí hlavu z vody a pozorují oblohu nad sebou. Slyšel jsem už něco o výzkumu dánských vědců. Ti pomocí speciálně sestrojené severní hvězdné hemisféry v kryté nádrži prokázali, že se tito živočichové umí navigovat skutečně podle hvězd!
To už jsme ale byli opět na jiném místě a sledovali obřího tvora, jemuž pod hladinou svítila obrovská ocasní ploutev porostlá bílými výběžky. Keporkak! Přestože tato velryba váží přes 65 tun, dokáže se celá vymrštit z vody. Pomáhají jí k tomu obrovské 5metrové prsní ploutve. Vědci si zatím marně lámou hlavu, proč to dělá - snad zatím stojí podráždění kožními parazity, které náraz do vody likviduje.
Ve jménu vědy na talíř
Pozorovat velryby ve svém přirozeném prostředí byl jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě. Odnesl jsem s z něj poučení, že jsou to nesmírně společenští a inteligentní tvorové. Už jen z toho důvodu si zaslouží přísnější ochranu a jiné zacházení než surový lov, který praktikují japonští velrybáři. Když byl zakázán komerční lov velryb, přišli tito lidé s šalamounským řešením - loví velryby pro tzv. vědecké účely. Ve skutečnosti to je jen záminka k zabíjení a velrybí maso po "výzkumu" skončí stejně na talíři. Počet plejtváků obrovských dosahoval kdysi závratných 239 000. Dnes jich je pouze 2000.
Kde bylo ABC
Záliv sv. Vavřince se nachází na hranici provincie Quebec a ostrovu Newfoundland. Je největším říčním ústím na světě - Česká republika by se do něj vešla více než třikrát. Vzhledem k obrovskému rozdílu mezi přílivem a odlivem dochází k velkému prosolení i samotné svatovavřinecké řeky. Za potravou se sem v období od května do konce října vydávají četné velryby: plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata), plejtvák myšok (Balaenoptera physalus), plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), keporkak (Megaptera novaeangliae) nebo běluhy (Delphinapterus leucas Pallas).
Kam za velrybami (pdf)
