Zadáno pro ...

Kdysi jsem závodně běhala. Nepatřila jsem ke špičkovým závodníkům a atletiku jsem dělala hlavně proto, že to pro mě byl v té době nejdostupnější sport. Pak jsme dostali novou trenérku. Běhali jsme nekonečná kolečka kolem stadionu, dech se mi krátil, srdce zběsile bušilo... Nemohla jsem, a tak jsem to vzdala. Pak jsem začala jezdit do hor. Výstupy na hřebeny s těžkým batohem na zádech mě ničily. Ale vzhůru šli všichni kamarádi, dech se krátil i jim, potili se, zběsile jim bušilo srdce. Zaťala jsem zuby - přece se před nimi neshodím. Prvních několik kroků bolelo, ale pak se dech ustálil a najednou jsem objevila, že to jde. Ve chvíli, kdy se člověku zdá, že už nemůže dál, má totiž stále ještě mnohem víc sil, než si myslí. Totéž platí i v ostatním životě - když má člověk pocit, že už nemůže, že nemá žádnou naději a všechno je ztracené. Blíží se prázdniny a s nimi prázdninové lásky, které tak zoufale brzy zase končí, hrozí špatné známky na vysvědčení, loučení s kamarády ze školy... Některé věci se zdají být k nepřežití. Přesto má v sobě každý dostatek sil, aby tyto okamžiky překonal. Také jsem zažila takové situace - bála se přinést domů vysvědčení, opustila mě životní láska, celý svět byl proti mně a já uvažovala, zda vůbec stojí za to žít. Ale po celý život se řídím heslem, které říká, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Jsem totiž optimistka. A nakonec se vždycky ukázalo, že opravdu je stále ještě pro co žít. Což platí pro každého. Hezké léto a co nejméně toho špatného k překonávání přeje