Plyn se dnes těží na mnoha místech světa, dokonce i u nás, hlavně na jižní Moravě. Naše naleziště jsou ale velice chudá, i když plyn zde těžený je vysoce kvalitní a využívá se především v chemickém průmyslu. Většinu zemního plynu k nám musíme dopravovat plynovody ze zemí, kde se ho těží nadbytek, dnes hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu a z Norska.
DO MUZEA PLYNU
Letos bylo v Praze 4 v areálu Pražské plynárenské, a.s. otevřeno plynárenské muzeum. Můžete se zde dozvědět vše o historii výroby a těžby plynu, prohlédnout si plynové spotřebiče z minulosti i současnosti nebo se poučit u zmenšených modelů plynových pecí, stavby vysokotlakých plynovodů apod.
PROPAN-BUTAN
Známý topný plyn propan-butan prodávaný v tlakových lahvích v tekutém stavu je vedlejším produktem při zpracování ropy. V českých domácnostech se používá od roku 1948. V současnosti je nahrazován zemním plynem. Přesto se propan-butan stále používá, například také (podobně jako už ve čtyřicátých letech) jako pohonná látka spalovacích motorů automobilů.
NEBEZPEČNÝ NÁKLAD
Zemní plyn dopravují z vrtných plošin na moři tankery. Před transportem je třeba plyn zkapalnit ve výkonných stanicích při podchlazení na teplotu nižší než mínus 160 stupňů C. Zkapalněním zemního plynu se zmenší jeho objem až 600krát. Plyn se tímto způsobem převáží již od roku 1959.
NEJSTARŠÍ PLYNÁRENSTVÍ
Historie těžby zemního plynu se datuje již od desátého století před naším letopočtem. V té době staří Číňané těžili plyn až z 200metrové hloubky a pomocí bambusových trubek jej přiváděli do svých domovů. Zde jím topili a svítili. První uměle vyrobený svítiplyn získal karbonizací uhlí anglický chemik John Clayton v roce 1659. Jeho větší používání však přišlo až o sto let později.
Svítiplyn - vyrobený plyn
V minulosti byly těžba a doprava zemního plynu technicky tak náročné, že se plyn získával jinou cestou. První zařízení na výrobu svítiplynu předvedl v roce 1801 Filip Lebon v Paříži. Nazval jej thermolampou a vyráběl v něm plyn odplyňováním dřeva v železné retortě. To byla uzavřená nádoba bez přístupu vzduchu umístěná v žárovém topeništi, ve které docházelo k odplyňování. Odtud byl plyn odváděn přes chladič do malého plynojemu. Na konci zařízení byla soustava lamp, které osvětlovaly místnosti paláce a parku. Tento model pece na výrobu plynu byl postupně zdokonalován. Byly zvětšovány a přidávány další retorty, takže v jedné peci mohlo být vyrobeno i několikanásobné množství plynu. Postupně ale rostoucí spotřeba převýšila možnosti retortových pecí a vznikly pece komorové. Karbonizační komorové plynárny tehdy vyráběly vedle svítiplynu i další produkty, např. koks, dehet nebo síran amonný.
Třetí způsob výroby svítiplynu zná i mnoho čtenářů ABC, protože byl ukončen teprve v roce 1996. Bylo při něm zplyňováno méně hodnotné hnědé uhlí kyslíkem a vodní párou. Takto vyrobený svítiplyn se po ochlazení a vyčištění pouštěl pod tlakem přímo do dálkovodních plynovodů.
Čtvrtým moderním způsobem bylo štěpení kapalných nebo plynných uhlovodíků, které přetrvávalo až do ukončení výroby svítiplynu. Štěpení probíhalo za vysokých teplot v krakovacích stanicích.
Plynojemy - sila na plyn
První plynojemy měly jen malý objem. Používaly se kožené měchy či balony. S rostoucí spotřebou bylo třeba v letních měsících vyrobený plyn skladovat pro pozdější použití v zimní sezoně.
První opravdové velkokapacitní plynojemy měly podobu ocelového zvonu plovoucího v nádrži s vodou. Tlak plynu automaticky reguloval objem plynojemu tím, že vytlačoval zvon vzhůru, a zvon naopak vlastní vahou udržoval tlak plynu. Toto zařízení se nazývalo mokrý plynojem. Novější plynojemy tohoto typu měly zvon teleskopický a umožňovaly uskladnění většího množství plynu. Zvyšování objemu mokrých plynojemů ovšem mělo vzhledem k potřebě velkého množství vody a velké váze plných nádrží svou hranici. Proto se přešlo k používání suchých plynojemů. Ty sice splňovaly hmotnostní požadavky, byly však stále příliš velké. To dalo podmět k výrobě tlakového kulového plynojemu.
I v současnosti, kdy se plyn nevyrábí, ale těží, se vzhledem k vyšší spotřebě v zimní sezoně v létě vytěžený plyn skladuje. Používají se podzemní zásobníky plynu. Jedná se o vytěžená plynová nebo ropná ložiska, o uzavřené bývalé rudné doly porézní struktury nebo uměle vytvořené kaverny.
Dlouhá cesta trubkou
Plyn se dálkově dopravuje ve vysokotlakých (až 4 Mpa) a velmi vysokotlakých (až 7,2 Mpa) plynovodech. Ty se stavějí výhradně z ocelových trubek a můžeme je vidět třeba v polích podél silnic nebo v lesních průsecích. Ocelové trubky jsou málo odolné vůči rezavění, a tak je třeba je chránit. Používá se katodová ochrana. Při dopravě na velké vzdálenosti dochází v důsledku tření plynu o stěny trubek ke ztrátám tlaku, proto se tlak po určitých vzdálenostech obnovuje v kompresních stanicích. U místního rozvodu plynu se používá střední a nízký tlak, na který se vysoký a velmi vysoký tlak upravuje v regulačních stanicích. K rozvodu plynu se používají trubky z umělých hmot.
A tak nezapomeňte - až se vám na sporáku bude hřát voda na čaj, zapálí se průtokový ohřívač při mytí rukou nebo se na podzim ohřejí radiátory topení o kotle někde ve sklepě, za všechno může plyn.
