Skrytý život pralesa
Trpělivě jsem znovu a znovu vysvětlovala, že hadi nejsou tak strašně nebezpeční a že stejně zaručeně žádného nepotkám, protože jsou vzácní a plaší. Nijak jsem nepřeháněla: za celou dobu svého třítýdenního pobytu na Yukatánu a v dalších oblastech jižního Mexika jsem viděla tři hady - z toho dva rozježděné na silnici. A nejnebezpečnější "šelmy", které jsem v noci potkávala, byly váhavé flegmatické vačice prohledávající odpadky na smetišti za vsí. Jinak jsem vídala hlavně různé druhy ropuch, které za noci vycházely ze svých úkrytů na lov. A pokud jsem hodně hledala a měla štěstí, nacházela jsem na kmenech pralesních velikánů dlouhonohé stromové sklípkany, kteří se ve světle baterky bleskurychle ukrývali v dutinách a puklinách kůry.
Prales však neoplýval množstvím živočichů ani ve dne. Při odjezdu do Mexika jsem věřila, že na vlastní oči uvidím alespoň některé ze zástupců početné rodiny leguánů (či jiných obyvatel tropického pralesa) v jejich přirozeném prostředí. Ale zpočátku to vypadalo, že nemám naději nějakého živého tvora vůbec spatřit: drobní leguánci byli nesmírně rychlí a v přírodě dokonale maskovaní, ti velcí se skrývali a zdaleka přede mnou utíkali, takže jsem je většinou zahlédla jen jako rychlé mihnutí v neprůhledné houštině. Ke své ostražitosti měli pádný důvod: místní obyvatelé je, navzdory tomu, že jsou chránění, loví a jedí. Však také první zelené leguány, které jsem v Mexiku viděla, přede mnou vyklopil z pytle jeden z místních lovců. Zubožená zvířata se surově svázanýma nohama byla určena k večeři pro celou jeho rodinu.
Ráj zvířat
Brzy jsem zjistila, že pyramidy a archeologická naleziště jsou jediná místa v Mexiku, kde lze bez velkých problémů pozorovat místní zvířenu - kde jsou zvířata skutečně účinně chráněna. Svou roli samozřejmě hraje i to, že sem přicházejí hlavně turisté, kteří nemají důvod zvířata lovit. Ostatně, většinu z nich zvířata ani nezajímají, přijíždějí skutečně pouze za historickými památkami.
Mnohem důležitější však je, že se na těchto místech neustále pohybuje množství místních lidí: průvodců a hlídačů i různých dalších pracovníků, kteří dbají na to, aby prastará indiánská města, často po dlouhá desetiletí i staletí ztracená v pralese, prales znovu nepohltil (sečou trávníky, vysekávají a odstraňují nálety dřevin ap.). A všichni tito lidé střeží před nenechavci nejen každý kámen na lokalitě, ale i místní zvířata - jako jedni z mála domorodců vědí, že jsou chráněná.
Stará indiánská města tak pro mě představovala takovou malou zoologickou zahradu místní zvířeny, či spíše safari. Zvířata zde žila naprosto volně, a pokud jsem chtěla některé pozorovat z větší blízkosti, musela jsem se chovat opravdu jako v přírodě, tiše, opatrně, bez prudkých pohybů, trpělivě vyčkávat... Nebylo to vždy snadné, někdy jsem už už měla zajímavého opeřence či leguána v hledáčku, když se přiblížila hlučnější skupinka turistů a plaché zvíře zmizelo. Některé druhy - například papoušci, tukani nebo veverky - neopouštěly koruny vysokých stromů, přesto pro mě bylo malým svátkem každé letmé setkání s nimi. V nižších patrech poletovali hlavně drobnější černooranžově či černožlutě zářící vlhovci, kteří v hustých větvích právě budovali svá zavěšená hnízda.
Terárium pod širým nebem
Největším zážitkem však pro mě byli zmínění leguáni. Brzy ráno vylézali z různých rozvalin a puklin ve stěnách staveb a vyhřívali se na sluníčku. Později slézali na trávník mezi pyramidami a spásali zbytky zeleně, nevzrušeně popocházeli od jednoho trsu šťavnatých lístečků ke druhému a prudkými pohyby hlavy je škubali. Když jsem si dovolila vyrušit je od jejich oběda, velcí samci se vztyčili na silných nohách, natočili se ke mně bokem a mohutně nadýmali hrdlo. Teprve když zjistili, že na mě tento zastrašující manévr neplatí, neochotně zase splaskli a znechuceně se ukryli mezi kameny. Jakmile jsem se však otočila zády a udělala pár kroků pryč, znovu se objevili a pokračovali v přerušeném obědě.
Rozdíl mezi chováním zvířat v chráněné zóně a mimo ni byl obrovský. Stačilo poodejít pár desítek metrů od archeologické památky (pokud to vůbec prales dovolil) a zvířata se změnila jako mávnutím kouzelného proutku - skrývala se v podrostu a mezi kameny, a jak mě z dálky zahlédla, prchala. Opět se proměnila v sotva postřehnutelná mihnutí v hustém křoví... Pro přírodovědce se tak v tomto případě ukázala mnohem zajímavější a poučnější návštěva starých indiánských památek. Naštěstí - za vidění totiž stálo obojí!
ZABÍJET PTÁKY A LEGUÁNY ZAKÁZÁNO!
Hned u vchodu vítá navštěvníky archeologické lokality veliká tabule s návštěvním řádem a vedle povídání o památce a jejím významu se tu také skví výrazný nápis, který přísně zakazuje v archeologické zóně zabíjet ptáky a leguány. Na těch významnějších památkách, jako je např. Chichén Itzá nebo Uxmal, dokonce ve třech jazycích - ve španělštině, mayštině a angličtině, na méně významných památkách (Palenque, pobřežní Tulum ap.) chybí překlad do angličtiny. Zasmála jsem se tomu, ale smích mě přešel hned, jak jsem došla k první zřícenině. Seděl na ní totiž leguán!
ZEMĚ LEGUÁNŮ
Amerika je zemí leguánů, ale v Mexiku mají mimořádně početné druhové zastoupení. Je to dáno tím, že tu najdete všechny možné biotopy - písečné i horské pouště, vysokohorské lesy i tropický deštný prales. A leguáni si všechna tato prostředí mezi sebe rozdělili, v každém žijí jiné druhy. Podél řek jsou hojní rychlí baziliškové pruhovaní (Basiliscus vittatus), stepní, pouštní a horské oblasti jsou domovem celé řady druhů drobných zemních leguánků, např. rodu Sceloporus, Phrynosoma či Uta. Stromové patro tropického pralesa obývají mimo jiné plaší anolisové (rod Anolis) a velcí leguáni zelení (Iguana iguana). Na zemi pak velké ještěry zastupují robustní, hrozivě vypadající draci - černí leguáni rodu Ctenosaura několika druhů.
