Studenti ostravské vysoké školy sestavili vozítko na vodík a vyjeli s ním na mezinárodní závod.
Poslední dubnové úterý hlásilo ostravské letiště v Mošnově přistávajícím a vzlétajícím letounům zvláštní režim. Po části přistávací plochy se tu prohánělo zvláští vozítko se dvěma obrovskými zadními koly.
I když použít v souvislosti s monopostem HydrogenIX slovo "prohánělo" zní trochu přehnaně. Dokáže vyvinout maximální rychlost pouze 30 km/hod. Ale o to nejde!
Otázka volného času
Vehikl připomínající pilotní kabinu stíhačky na kolečkách vyvinula Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava (VŠB) pro letošní ročník mezinárodního závodu pro ekologická vozidla Eco-marathon v Německu.
Jiné české univerzity nebo střední školy nemají zájem? "Takový projekt je především otázkou volného času a studenti jdou radši na brigádu, než aby i odpoledne zůstávali ve škole," nabízí jednoduché vysvětlení vedoucí týmu HydrogenIX a učitel na VŠB Bohumil Horák.
Každoročního Eco-marathonu se s vozítkem poháněným na palivové vodíkové články Horák a jeho tým zúčastnili už v roce 2005. Tehdy v konkurenci 229 družstev obsadili úctyhodné 29. místo, ve své vodíkové kategorii dojeli dokonce čtvrtí.
Holky řídí
Na německý okruh EuroSpeedway Lausitz, kde se letos druhý květnový víkend závod konal, ostravští studenti vyráželi jako ostřílení borci a borkyně. Zatímco vývojový tým tvoří pouze kluci, v řízení monopostu se střídaly dvě studentky. Je to jednoduché.
"Jezdec musí být co nejlehčí, aby jej auto uvezlo, palivové články nemají velký výkon. Proto padl výběr na slečny," sleduje Horák s úsměvem monopost pohybující se po ploše letiště. Na dotaz, jestli nehledali zkušenější řidičku, která jezdí třeba motokáry, se mi dostává odpovědi, že na závodní trati nejde o kdovíjak složité manévrování.
Nová krev
I když ke karambolům dochází, hlavní je, aby vůz odjel předepsaný počet osmi kol. Ale někdy je to prý dost těžké - představte si 200 vozidel, většinu bez zpětných zrcátek, na jedné trati.
V Eco-marathonu nejde o maximální rychlost nebo o pořadí při průjezdu cílem. Zásadní je výdrž palivových článků - podle jejich opotřebení po závodě se spočítá, kolik kilometrů by byl monopost celkově schopen ujet. A Eco-marathon 2009 sliboval nové rekordy - ke stávajícím účastníkům se letos přidaly i týmy z dalších evropských zemí, které měly do soutěže přinést čerstvý vítr.
Smolný závod
Očekávání se splnila, při závodu padlo sedm rekordů. Absolutním vítězem se stal francouzský tým Microjoule, kteří překonali svůj rekord starý pět let a s vozidlem poháněným interním spalovacím pohonem ujeli na jeden litr paliva po přepočtu 3771 kilometrů.
Všechny naděje, které jsme vkládali do ostravského týmu, pohřbila stručná zpráva z Německa: Vozítku HydrogenIX se z technických důvodů nepodařilo absolvovat ani jednu kvalifikovanou jízdu, a tak nebyl klasifikován. "Ale že bychom neměli úspěch, říct nemohu. Hladce jsme prošli technickou kontrolou a ujeli šest okruhů z osmi, což se některým nepodařilo," vzpomíná pilotka vozu Kristýna Friedrischková.
Co bude dál?
Závodní neúspěch však není pro Bohumila Horáka a jeho tým nejdůležitější. Nejenže se už nyní připravují na příští ročník, kdy by z kategorie prototypů chtěli přesedlat do městských konceptů, ale dál rozvíjejí myšlenku pohybu na alternativní pohon. Jejich aktuálním projektem je sportovní roadster H-Era2.
Eco-marathon
První ročník závodu pro vozidla na alternativní pohon proběhl v roce 1939 v USA, od roku 1985 se jezdí i v Evropě. Vozidla jsou rozdělena podle dvou hledisek. Prvním je jejich možné použití: buď prototypy, nebo klasický městský provoz (UrbanConcept). Druhé hledisko dělení je podle typu napájení: benzin, nafta, LPG nebo alternativní zdroje (palivové články či solární energie).
HydrogenIX
Na vývoji letošní edice vozidla se podílí pět studentů Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava. Monopost je pokračovatel vozítka z roku 2005.
Pilotují holky
Za volantem vehiklu HydrogenIX se střídaly studentky ostravské VŠB Tereza Otáhalová a Kristýna Friedrischková. Zeptali jsme se na pocity z řízení.
Jak probíhala příprava na závod?
Kristýna: Příprava začala 14 dnů před odjezdem. Nejely jsem poprvé, věděli jsme, co si máme vzít s sebou.
Tereza: Bylo to snadné: sednout a jet.
Trénovaly jste jen na mošnovském letišti?
K: Kromě letiště se zkoušelo v areálu VŠB.
T: Se závodním okruhem se ale ani jedno srovnávat nedá.
Měly jste už zkušenosti se závodním řízením?
K: Nevím, jestli se řízení Hixe dá považovat za závodní řízení, nedosahujeme vysokých rychlostí.
T: Taťka závodil na motokárách, jezdil vrcholy i okruhy, tak jsem snad nějaké geny zdědila.
Jaký je největší rozdíl mezi řízením HydrogenIX a klasického auta?
K: V Hixu není volant, pedály ani převodovka. Řízení se dá přirovnat ke kolu.
T: V Hixu je zhoršená přehlednost. Musím se soustředit na řízení a správné předjíždění.
Jaký byl první dojem ze závodního okruhu v Lausitzu?
K: Zdálo se mi neuvěřitelné, že bych mohla jezdit okruh, kde závodí profesionálové.
T: Není tam žádná ostrá zatáčka, povrch je hladký. Konečně to nebude drncat!
Sice se vám nepodařilo kvalifikovat, ale na dráhu jste vyjely...
K: Hlavní bylo nezklamat náš tým, školu. Přece jen jsme byli jediní zástupci České republiky.
T: Nejprve se dostaví tréma, pak stoupá adrenalin a vzrušení ze závodu. Najednou jste na startovní čáře a vidíte před sebou zelenou vlajku. Rozjedete se, protože už se nemůžete vrátit.
Bylo složité manévrovat mezi tolika ostatními vozidly?
K: Na širokou trať pouštěli závodníky postupně, v předjíždění nebyl problém.
T: V rychlosti nad 30 km/h není manévrování složité. Navíc při každém předjetí jsme museli troubit.
Pokud se na Eco-marathon vydáte i příští rok, sednete si za volant znovu?
K: Objevily se drobnosti, které je nutné do příštího závodu opravit. Jestli se nic nestane, sednu si zase do kokpitu Hixe.
T: Určitě. Je krásný zážitek poznat atmosféru velkého závodu a reprezentovat Česko.
