Život blízko lidí přináší opicím mnohé výhody. Zaprvé bezpečí. Člověk pro ně není klasickým nepřítelem jako třeba levhart a další menší kočkovité šelmy, obyčejně mu stačí, když je zažene a jeho hněv vychladne. Možná ještě důležitější je ale druhý důvod - u lidí se dá sehnat snadno a bez velké námahy něco k snědku. Vždyť kdo by odolal téměř dětské tvářičce, žebronící s nataženou tlapkou. A když už člověk nedá, tak se to jednoduše ukradne. Rychlost některých zkušených opičích zlodějek je v tomhle směru udivující.
Zlodějka z Bako
V národním parku Bako na jihu Bornea jsme několik dnů pozorovali početnou tlupu makaků, která pravidelně několikrát za den procházela turistickou základnou u správy parku. Jednou jsme nechali - velmi nezkušeně - na stole verandy naší chatky několik hrnečků, sklenici s instantní kávou, cukr a pár sušenek. Jaké bylo naše zděšení, když po návratu z terénu vypadala veranda jak po náletu. Všude střepy z rozbitých hrnků, to vše pokryté zbytky cukru a závojem kávy. Kdo to způsobil, jsme okamžitě zjistili. Na zábradlí kdosi sušil vyprané bílé tričko a tmavé stopy opičích tlapek na něm byly důkazem nad všechny pochybnosti.
I když jsme si od té doby dávali pozor, opice nás dostaly v Bako ještě jednou. V jednoduché jídelně u recepce národního parku byla velká terasa, kde se jedlo u dřevěných stolů. Brzy po ránu jsme si s kamarádem kromě čaje koupili i čtyři koblihy a nesli si je ke stolu. Vtom se rychlostí blesku odněkud ze stromu vedle terasy vyřítil makak z hrozivě vyceněnými tesáky, uchvátil do každé ruky jednu koblihu a stejně rychle zmizel. Protože na něj číhali ostatní členové tlupy kolem verandy, bez váhání zalezl pod ní a pustil se do hodování.
Plážové potvory
Jinou tlupu zlodějek jsme dva dny sledovali na plážích malého ostrůvku poblíž města Kota Kinabalu, kde jsme si před návratem z expedice léčili rány. Tahle parta byla drzejší než všechny ty, které jsme potkávali dřív. Trávila totiž celé dny jedinou činností - hledáním nejvhodnější oběti a jejím okradením. Makakové se vůbec nebáli, naopak, přicházeli k lidem na metrové vzdálenosti a hrozivě cenili zuby. Bázlivější jedinci se je snažli obdarovat nějakou pochutinou a tím se jich zbavit, což ovšem byla ta největší chyba. Jak opice zjistily, že v tašce, batůžku nebo pod dekou se skrývá něco dobrého, neváhaly a vzaly si to. Na denním pořádku byl křik okradených, jejich snaha opici dostihnout a sebrat jí lup. Jedinou šancí bylo držet trvalou stráž s dlouhým klackem a opicím včas ukázat, že tady je pánem někdo jiný.
Druhý den se kamarád Luděk rozhodl, že makaky vyfotografuje, jak louskají slunečnicová semínka a jedí banány. Ráno ve městě na trhu koupil kilový sáček semen a objemný hrozen banánů a vyrazili jsme. Opicím trvalo skoro hodinu, než pochopily, že právě u nás bude dnešní dopoledne nejzajímavější. Když první opici Luděk nabídl banán, zdráhavě mu ho vytrhla z ruky a několik skoky s ním prchla do koruny stromu. Pro druhý banán si přišla jiná zlodějka rychleji, ale než si stačil Luděk připravit fotoaparát, odněkud z úkrytu se vyřítil zbytek tlupy, uchvátil celý hrozen a zmizel. Bez jediného záběru.
Pokus se semeny byl ještě komičtější. "Nabídni jim slunečnici z pytlíku a já je vyfotím, jak si budou brát," vymyslel Luděk. Otevřel jsem opatrně sáček a natáhl ruku k číhajícím opicím. Po chvilce se první zvedla a váhavě se vydala obhlédnout, co že jí to nabízím. Stačil jediný pohled a byl konec. Opice mi prudce vyrvala celý pytel z ruky a zmizela v koruně stromu vysoko nad našimi hlavami. Tím to ale neskončilo. Kousek od nás totiž na dece ležela skupinka německých turistů, která se najednou začala ošívat, obracet a posouvat. Opice totiž svorně loupaly slunečnicová semínka přímo nad nimi a na ně se snášel déšť slupek. Dodnes asi nechápou, odkud a proč.
MAKAKOVÉ
Početná skupina opic z čeledi kočkodanovití (Cercopithecidae), obývající Asii od Japonska po Indonésii a přes Indii na západ. Popsáno je asi 15 druhů. Jediným druhem žijícím mimo toto území je magot (Macaca sylvanus) ze severní Afriky a Gibraltaru. Mají robustní zavalité tělo se silnějšími končetinami, krátkým palcem na předních nohách a protáhlejší hlavou s mohutnými čelistmi. Jsou to všežravci a jejich jídelníček je velice pestrý, i proto se tak dobře někteří přizpůsobili životu blízko lidí. Nejznámějším druhem je rhezus (Macaca mulatta), již dlouho významný pomocník při lékařských pokusech. Jeho jméno je spojeno s objevem Rh faktoru. Tak se označuje antigen, který má v krvi 85 % lidí a jehož zjištění je důležité při těhotenství a krevních transfuzích. Bohužel, právě pro lékařské pokusy je chytáno ve volné přírodě každoročně mnoho desítek až set tisíc zvířat. V důsledku toho dnes v Indii nežije dřívejších 20 milionů rhezusů, ale jen asi půl milionu.
