"... po dvou ranách ztratil orangutan rovnováhu..., padl ploše obličejem k zemi a ležel tam sténaje a stěží popadaje dech... Další rána do zad jeho život ukončila..." (Zpráva anglického přírodovědce Alfreda Russela Wallace z jeho cesty na Borneo v roce 1850)
Jisté je, že za poslední dvě století byly zabity desetitisíce velkých opic v Africe i Asii, než si člověk uvědomil, že by je měl spíš chránit. Slavným orangutanobijcem byl např. bílý rádža ze Sarawaku na západě Bornea a jeho přátelé.
Pravděpodobně posledním lovcem, který zabil orangutana pro vědu, byl Američan William Hornaday. Ten poslal v roce 1878 lodí z Bornea nejméně 40 zvířat. Ovšem až o sto let později založila švýcarská bioložka Regina Freyová stanici pro záchranu orangutanů Bohorok na Sumatře. Do této stanice byla svážena orangutaní miminka s nejrůznějšími osudy: "Mláďata byla obvykle pochytána, když lovci zastřelili jejich matky. Byl to snad ten nejkrutější způsob, vždyť miminka se v prvních letech svého života co nejpevněji drží matčiny srsti...," říká Regina.
Nebezpečí trvá
Většina zvířat, která přežila odchyt v přírodě, zahynula během transportu. A zbylá bohužel nepřežila v zoologických zahradách déle než pouhé tři roky, ačkoliv v přírodě se dožívají i více než 40 let. Dnes už naštěstí nikdo lidoopy z přírody neshání, zájemci nejsou odkázáni na přímé dovozy, protože v zoologických zahradách se celkem pravidelně rozmnožují.
Pytlácký lov lidoopů přesto bohužel nikdy zcela neustal - i srst či kosti lidoopů se mohou vydávat za vyhlášené afrodiziakum. Snad ještě negativněji se ale uplatňuje kácení pralesů v původní domovině orangutanů, zvláště na Sumatře a na Borneu.
Dospělá zvířata mnohdy sedí ukrytá v koruně stromu až do okamžiku, než je pokácen a zřítí se k zemi. Často ostatně ani nemají kam přelézt, protože okolní vysoké stromy již padly. I proto se každoročně objevuje řada orangutaních sirotků, kteří hledají domov. Na několika místech zmíněných ostrovů tak byly zřízené záchranné stanice.
Návštěva v Sepiloku
Stanice Sepilok ve státě Sabah (severní Borneo) byla založena v roce 1964 malajskou vládou. Důvod byl prostý - nový zákon zakázal držení orangutanů pod hrozbou vysoké pokuty a až pětiletého žaláře. Cílem rehabilitačního centra Sepilok, podobně jako jiných stanic (v malajském státě Sarawak např. Semengok), bylo od počátku uzdravovat, vychovávat a poté pokud možno vracet do volné přírody pralesa zabavená "domácí zvířata" včetně orangutanů, nalezených při mýcení lesů. Během pětadvaceti let se podařilo vypustit více než 200 lidoopů. Bohužel, zbylý, jen 4000 hektarů velký chráněný prales v Sepiloku byl již na začátku devadesátých let doslova "přelidněný" opicemi, takže bylo nutné nalézt jiná území.
Trable s miminky
Postarat se o mladé orangutany není nic snadného. "Pro mě jsou jako lidé," říká o svých svěřencích veterinář Nor Shukor, jenž stanici vede. Právě on má na starost lékařskou péči o nově příchozí zvířata. Měření tělesné teploty, rozbory trusu, opakované odčervovací kúry a očkování jsou u něj na denním pořádku. Teprve když jsou nová zvířata příchozí zcela zdráva, mohou poprvé opustit karanténní klec. Zpočátku jen na chvíli, aby si zvykla na ostatní příslušníky svého druhu.
Návrat do přírody
Orangutani si ve stanici musejí připadat jako na letním táboře. Mají denní program, který je zábavný a pestrý. Pravidelné jsou třeba lekce v lezení. "Šplhání sice mají vrozené," říká dr. Shukor, "je však třeba jim posilovat svaly." Také jiné důležité způsoby chování mají naštěstí vrozené. Tak každý orangutan od počátku ví, jak si navečer v koruně stromu postavit hnízdo na spaní. Zná poživatelné plody a určité stromy je schopen najít i po měsících. A ovládá techniku, jak se pohybovat ze stromu na strom, aniž by polámal větve.
Hodiny sedíme na vyvýšenině uprostřed džungle, daleko od vlastní stanice. Tady jsou přikrmováni volně žijící orangutani, kteří byli vysazeni již před mnoha lety a vracejí se, jen když je v jejich okrsku zrovna nedostatek potravy. Pamatují si, že tady na ně vždy čeká vědro mléka a trs banánů.
Krmení se podává dvakrát denně. Příděly krmiva se na jednotlivých místech postupně pomalu zmenšují. Jednoho dne ošetřovatel nepřijde a to bude znamenat rozloučení. Samozřejmě se stává, že některá zvířata se stále vracejí do stanice a nechtějí ji opustit dobrovolně. Pak nezbyde než je naložit do klece a člunem nebo vrtulníkem odvézt někam hodně daleko na předem vybrané území. Mají doplnit přírodní populaci, ne být odkázáni na krmení člověkem.
MAJÍ ORANGUTANI BUDOUCNOST?
Orangutani jsou spolehlivým barometrem stavu živočišstva v pralese, říká bioložka Regina Freyová. Kde mizí, tam pravděpodobně dochází ke zhroucení celého ekosystému. Kolik červených lidoopů dnes ještě na Borneu žije, není známo. Odhady kolísají mezi 3000 a 40 000. Jisté je jen to, že životní prostředí orangutanů je stále více pustošeno. Původní pralesy dnes na Borneu existují jen v hornatých oblastech. V horách však dokáže orangutan, obyvatel nížinných oblastí, přežívat jen omezeně. Tak je stále více zatlačován do přecpaných chráněných oblastí.
Dr. Junaide Payneová, která z pověření WWF v Sabahu nedávno dokončila výzkum orangutanů, situaci přesto nevidí černě. Čtyři hlavní nebezpečí shrnuje takto:
1. Orangutani snadno mění své potravní zvyklosti, a přežívají proto dobře i v pralesích přeměněných lidmi.
2. Problémy mohou být s nedostatkem některých stopových prvků zastoupených v původních dřevinách.
3. Nebezpečím jsou stovky kilometrů silnic, zbudovaných dřevařskými společnostmi. Ty mají na svědomí hluk a zmatek, dělí pralesy.
4. Odlesňování pralesů pokračuje ve stejném tempu. Z původních 3,6 milionu km2 zbylo jen něco přes 0,8 milionu km2 pralesa.
TŘI STANICE PRO ORANGUTANY
Navzdory zákonům a ochraně domorodci v Indonésii a Malajsii dodnes doma držívají orangutany. Aby bylo možno tato zvířata zabavovat a vracet je zpátky do přírody, byla v roce 1964 zřízena stanice Sepilok na severu Bornea a později obdobná stanice Semengok na jihu malajské části ostrova. Na počátku 70. let vznikla taková střediska také v Indonésii: Biruté Galdikas, která zkoumala chování orangutanů na jižním Borneu, vypouštěla zvířata do přírody v Tanjung Puting. V letech 1972 - 1973 založily švýcarské bioložky Monica Bornerová a Regina Freyová stanici v Bohoroku, na východě národního parku Gunung-Leuser na severu Sumatry.
NAPŮL ČLOVĚK
Orangutan je nejbližším příbuzným člověka. Podle genetiků nás odlišují pouhá 2 % dědičných vloh. Čím déle s těmito zvířaty žijeme, tím méně tento rozdíl vnímáme. A nakonec už vůbec není důležitý.
