Neumím cvičit jako ostatní

Ahoj Mourrisone, chtěl bych od Tebe radu: mám pár kámošů, začal jsem chodit na vodácký kroužek (v rámci toho je i cvičení, běhání atd.), potom tam se mnou později začali chodit i ti kámoši. Teď je zima, tak cvičíme v tělocvičně. Každý trénink skákáme kotouly přes švédskou bednu a potom skáčeme skrčky přes kozu apod. Jenomže ti kámoši dokážou skákat kotouly i přes tu kozu! A to není jen na vodáku, třeba v bazénu skočí ze skokánku salto pozpátku. Já měl dvakrát zlomenou stejnou ruku, ale nevím jestli je to tím, nebo něčím jiným..... Zkrátka mám strach takovéhle „vraždy“ dělat jako oni, ale chtěl bych to také umět, abych ještě víc zapadnul do kolektivu. Prosím poraď... Ondra

Odpověď

Ahoj Ondro, tvůj strach z náročnějších cviků může být opravdu způsobený předchozími zlomeninami. Naše tělo (vaše lidské i naše zvířecí) je „potvora“, která si pamatuje víc, než by měla. Ale neboj, strach se dá obelstít. A to tak, že začneš s jeho pomalým překonáváním. Popros v tělocvičně trenéra, aby ti poradil pár fíglů, jak cvik zvládnout a hlavně, aby ti při něm dělal záchranu. Jen co přijdeš na jeho princip a párkrát ho vyzkoušíš, strach odejde. Ale víš nad čím bych se být tebou zamyslel? Jestli chci umět cviky proto, abych odboural strach a zdokonalil se anebo kvůli kámošům. Já si myslím, že daleko důležitější je překonat svůj vlastní strach, než něco druhým dokazovat. Protože pokud jsou to opravdoví kámoši, vezmou tě mezi sebe, i kdybys neuměl vůbec nic.

Sdílej

6. února 2013

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív