Zjistil jsem, že jsem gay

Zdravím Mourrisone, mám dlouhodobý problém. Je mi 15 let, a nedávno jsem si uvědomil, že jsem určitě gay. Bylo to moc těžké to přiznat, ale stalo se... Vždy když kolem projde holka, tak mě moc nepřitahuje, ale když projde kolem mě kluk, tak z něho nespustím oči. Nedávno jsem se zamiloval do mého spolužáka, nevím proč. Potřeboval bych radu. Chci toto tajemství, které v sobě dlouho dusím, říct mému nejlepšímu kamarádovi. Nevím, jaká bude jeho reakce. Bojím se, že ztratím všechno. Přátele, rodinu... bojím se, že budu čelit posměškům. Bojím se toho, že svět mě bude brát jako nějakého psychicky narušeného kluka. Vůbec nevím, jak to řeknu rodičům. Už teď jsem měl problém toto napsat. Důvěřuji ti. A potřebuji, abys mi poradil co s tím. Člověk vždy nemusí vše zvládnou sám. Děkuji moc. S pozdravem ...

Odpověď

Milý anonyme, moc děkuji za upřímný dopis. Jsem moc rád, že jsi našel odvahu ho napsat. Jak správně píšeš, člověk opravdu nemusí vše zvládat sám. Od toho má opravdoví přátelé, rodiče anebo třeba mě J. Nemohu ti samozřejmě napsat, jaké budou reakce tvého kamaráda a rodičů. Zkus se připravit na jakékoli – pozitivní (od úplného přijetí), ale i negativní (posměch, šok, pláč, vztek). Reakcí kamaráda alespoň poznáš, jak velký je kamarád. Můžeš ho ztratit, ale neboj, časem získáš jiného, opravdovějšího. Pokud se se svojí orientací chceš svěřit rodičům (a to ti schvaluji), začal bych nejprve u maminky. Ženy bývají chápavější a empatičtější. Ale to posuď sám, s jakým radičem máš otevřenější vztah. Potom jim nech čas na zpracování informace (třeba ale ani žádný potřebovat nebudou). Rozumní rodiče vědí, že si sexuální orientaci nevybírá člověk sám, že je to vrozená záležitost. Držím ti palce a napiš mi, jak jsi dopadl. Mourrison

Sdílej

18. prosince 2018

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív