Mám a mohu mít úplně všechno

Zdravím, můj táta je bohatý, dělá něco s financema, bydlíme ve vile za zhruba 70 milionu v Praze, nosím na sobě "pro ostatní" drahé oblečení moderních značek jako jsou Gucci, Supreme, Louis Vuitton, Rolex hodinky a šperky, prostě mám všechno, na co pomyslím, je mi 17 let a nějak mi je všechno jedno, na školu upřímně kvůli tomu se**, a nepřinutím se kvůli tomu, že mám prostě všechno, co chci, taky si myslím, že si nevážím toho, co mám, například jednou jsem si schválně roztrhal Gucci kalhoty pro srandu veřejně za 1350€, ale když to tak vezmu, tak to je u hodně lidí plat za 1 měsíc, a já si to můžu koupit kolikrát vlastně chci, takže si nevážím toho, co mám, a nějak na všechno kašlu.

Odpověď

Milý anonyme, děkuji ti za velice upřímný dopis. I když odpovídám klukům a holkám ta zhruba do 15 let, udělám výjimku, protože podobný problém mohou mít i ostatní. Pravda je, že dostatek všeho je stejně složitý a dokáže potrápit jako nedostatek. Hodně kluků a holek ti pravděpodobně závidí a diví se, proč nejsi šťastný, ale já ti rozumím. Chybí ti těšení, motivace něco dělat, v ničem nevidíš cíl. Ale neboj se, všechno má řešení. Být tebou, zaměřil bych se teď na školu a snažil se vystudovat, abys v životě mohl dělat to, co tě baví. Máš výhodu, nemusíš chodit na brigády pro peníze, ale můžeš chodit tam, kde budeš potřeba a kde můžeš pomáhat a těšit – v různých charitách, dětských domovech, a tak Třeba v pomoci druhým najdeš smysl svého života. Sílu v sobě a vůli musíš najít sám.Navíc nechci strašit, ale není všem dnům konec. Znám spoustu lidí, kteří měli miliony a dnes nemají nic. Měl bys spoléhat jen na sebe, a ne na tátovy peníze. Mourrison

Sdílej

7. května 2019

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív