Nemám vůbec chuť do života a v jednom kuse brečím

Ahoj Mourrisone, vím, že toto není tak závažný problém jako u jiných, co ti píšou, ale už se prostě potřebuji někomu svěřit. Abys byl v obraze, netrpím nějakými závažnými depresemi či úzkostmi (snad). Mám partu kamarádů, ve které jsem jako „ta, co se pořád směje a je s ní sranda", ale v poslední době už nemám vůbec chuť do života, v jednom kuse brečím nad úplnými maličkostmi a občas i přemýšlím nad sebevraždou, i když vím, že mám moc velký strach na to, ji uskutečnit. Jistě, mám rodiče, učitele, kterým bych se mohla svěřit, ale máma ani táta na psychiku moc nevěří, a upřímně řečeno, jde jim spíš o to, abych měla dobré známky a vystudovala. Nejspíš jsem se to od nich taky už naučila, protože se mi nechce svěřovat ani učitelům nebo jiným dospělým.(přijde mi to trochu... divné) Navíc se ke mně táta chová jako k malému dítěti, nechce mě například pustit na koncert jedné rockové skupiny, i kdybych tam šla s dospělým bratrem, a říká, že to ještě není pro mě, nebo nemůžu jet za kamarády do Prahy sama vlakem, i když je to jen 5 minut jízdy. Máma vždycky stojí za ním. Vím, že je to asi jen rodičovská péče, ale začíná mě to štvát. (ještě pořád jsem neskončila) Když jsme byli se třídou na vodě, jeden spolužák (z důvodu anonymity mu říkejme... Neo) mi při flašce řekl, že mě miluje. Druhý spolužák (Morfeus) a kamarádka (Vědma) mě s ním teď pořád shipují. Problém je, že já mám Nea asi taky (dost) ráda, ale stydím se to někomu říct a navíc (ano, vím, že si trochu protiřečím) mám pocit, že na chození jsem pořád moc malá. A hlavně jsem zamilovaná do Morfea. Teď nevím, co mám dělat, protože nechci zlomit Neovi srdíčko, ale zároveň mám (ano, vím že teď budu znít jako egoistická svi.. a stydím se za to) neustálou potřebu být.. nevím jak to říct, chtěná, milovaná. Teď, když jsem si na tebe vylila srdíčko, je mi trochu líp, ale stejně budu nesmírně vděčná, když mi odpovíš. (promiň, že je to tak dlouhé...) (a taky promiň za ty přezdívky z Matrixu, ale já si nemohla pomoct...) Trinity 13 let, díky za přečtení, mám tě moc ráda a pozdravuj redakci.

Odpověď

Ahoj Trinity, děkuji ti za upřímný a otevřený dopis. Jsem rád, že jsi mi napsala a není třeba se omlouvat, že ostatní mají větší a vážnější problémy a starosti. Pro každého jsou ty jeho problémy největší. Začnu reagovat na tvůj dopis postupně - pokud by u tebe neustále setrvávaly myšlenky na sebevraždu a cítila bys nechuť k životu, co nejrychleji požádej o pomoc. Píšeš, že rodiče tvé duševní stránce nepřikládají příliš velkou váhu, proto se neboj navštívit svoji paní doktorku nebo se svěř někomu z prarodičů či jiných příbuzných. Bolavá a nemocná duše se musí léčit stejně jako zlomená noha nebo cukrovka. Rodiče tě nechtějí pouštět samotnou nebo s bratrem - zvláště pokud je bratr už dospělý, rodiče tě berou jako nejmladšího člena rodiny a chtějí tě mít jako svoji malou holčičku. Zkus si s nimi promluvit, řekni jim, že jim rozumíš a chápeš je, ale že bys už některé věci chtěla začít dělat sama. A že se na tebe mohou stoprocentně spolehnout (vzájemné dohody musíš samozřejmě dodržovat). Rozumím ti, že máš potřebu být ostatními milovaná, ale bylo by dobré si uvědomit, že to nelze docílit u všech. Proto pořádně pěstuj a „zalévej“ kamarádství, které tě naplňuje a dělá šťastnou. Pokud se necítíš na lásku, je to v pořádku a do ničeho se netlač. Oba dva kluky můžeš mít jako své výborné kamarády a časem se uvidí, který je ten pravý pro tebe a pro lásku. Mourrison

Občas přemýšlím i o sebevraždě

Deprese není jen smutek

Sdílej

31. července 2022

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív