Nemám vůbec chuť do života a v jednom kuse brečím
Ahoj Mourrisone, vím, že toto není tak závažný problém jako u jiných, co ti píšou, ale už se prostě potřebuji někomu svěřit. Abys byl v obraze, netrpím nějakými závažnými depresemi či úzkostmi (snad). Mám partu kamarádů, ve které jsem jako „ta, co se pořád směje a je s ní sranda", ale v poslední době už nemám vůbec chuť do života, v jednom kuse brečím nad úplnými maličkostmi a občas i přemýšlím nad sebevraždou, i když vím, že mám moc velký strach na to, ji uskutečnit. Jistě, mám rodiče, učitele, kterým bych se mohla svěřit, ale máma ani táta na psychiku moc nevěří, a upřímně řečeno, jde jim spíš o to, abych měla dobré známky a vystudovala. Nejspíš jsem se to od nich taky už naučila, protože se mi nechce svěřovat ani učitelům nebo jiným dospělým.(přijde mi to trochu... divné) Navíc se ke mně táta chová jako k malému dítěti, nechce mě například pustit na koncert jedné rockové skupiny, i kdybych tam šla s dospělým bratrem, a říká, že to ještě není pro mě, nebo nemůžu jet za kamarády do Prahy sama vlakem, i když je to jen 5 minut jízdy. Máma vždycky stojí za ním. Vím, že je to asi jen rodičovská péče, ale začíná mě to štvát. (ještě pořád jsem neskončila) Když jsme byli se třídou na vodě, jeden spolužák (z důvodu anonymity mu říkejme... Neo) mi při flašce řekl, že mě miluje. Druhý spolužák (Morfeus) a kamarádka (Vědma) mě s ním teď pořád shipují. Problém je, že já mám Nea asi taky (dost) ráda, ale stydím se to někomu říct a navíc (ano, vím, že si trochu protiřečím) mám pocit, že na chození jsem pořád moc malá. A hlavně jsem zamilovaná do Morfea. Teď nevím, co mám dělat, protože nechci zlomit Neovi srdíčko, ale zároveň mám (ano, vím že teď budu znít jako egoistická svi.. a stydím se za to) neustálou potřebu být.. nevím jak to říct, chtěná, milovaná. Teď, když jsem si na tebe vylila srdíčko, je mi trochu líp, ale stejně budu nesmírně vděčná, když mi odpovíš. (promiň, že je to tak dlouhé...) (a taky promiň za ty přezdívky z Matrixu, ale já si nemohla pomoct...) Trinity 13 let, díky za přečtení, mám tě moc ráda a pozdravuj redakci.
Odpověď
Ahoj Trinity, děkuji ti za upřímný a otevřený dopis. Jsem rád, že jsi mi napsala a není třeba se omlouvat, že ostatní mají větší a vážnější problémy a starosti. Pro každého jsou ty jeho problémy největší. Začnu reagovat na tvůj dopis postupně - pokud by u tebe neustále setrvávaly myšlenky na sebevraždu a cítila bys nechuť k životu, co nejrychleji požádej o pomoc. Píšeš, že rodiče tvé duševní stránce nepřikládají příliš velkou váhu, proto se neboj navštívit svoji paní doktorku nebo se svěř někomu z prarodičů či jiných příbuzných. Bolavá a nemocná duše se musí léčit stejně jako zlomená noha nebo cukrovka. Rodiče tě nechtějí pouštět samotnou nebo s bratrem - zvláště pokud je bratr už dospělý, rodiče tě berou jako nejmladšího člena rodiny a chtějí tě mít jako svoji malou holčičku. Zkus si s nimi promluvit, řekni jim, že jim rozumíš a chápeš je, ale že bys už některé věci chtěla začít dělat sama. A že se na tebe mohou stoprocentně spolehnout (vzájemné dohody musíš samozřejmě dodržovat). Rozumím ti, že máš potřebu být ostatními milovaná, ale bylo by dobré si uvědomit, že to nelze docílit u všech. Proto pořádně pěstuj a „zalévej“ kamarádství, které tě naplňuje a dělá šťastnou. Pokud se necítíš na lásku, je to v pořádku a do ničeho se netlač. Oba dva kluky můžeš mít jako své výborné kamarády a časem se uvidí, který je ten pravý pro tebe a pro lásku. Mourrison
