Jak říct mámě, že jsem trans?

Ahoj Mourrisone, potřebuju pomoct. Jsem holka a je mi 11 let. No a jsem trans, nechci nosit holčičí oblečení, ale chci nosit unisex nebo klučičí oblečení. Jak to mám říct mámě, že nechci nosit šaty a crop top oblečení? Další je, že bych se asi chtěl/a jmenovat Alex. Je Alex unisex jméno? Někde jsem četl/a že Alex je unisex jméno, ale nejsem si jistá/ý. Děkuji za odpověď Další dotaz je: Mám pocit, že jsem bisexuál, ale zatím nevím. Líbí se mi holky i kluci. Když masturbuji, tak si často představuji, že dělám sex s holkou anebo s klukem. Já si občas také představím, že se líbám s holkou, ale nejsem si jistá, jestli jsem bisexuál. Myslíte, že bych byl/a bisexuál? Děkuji za odpověď.

Odpověď

Milý anonyme/anonymko, děkuji ti za upřímný a velmi otevřený dopis. Je fajn, že o sobě přemýšlíš, a když si nevíš rady, dokážeš si napsat o pomoc. Píšeš, že ti je jedenáct let. To je věk, kdy si pomalu začínáme uvědomovat svoji sexuální orientaci a to nejčastěji díky různým sexuálním představám. To, jak a kým se cítíš teď, ale nemusí být ještě definitivní.

Proto bych ještě maminku nepřesvědčoval o tom, kým se cítím být, ale snažil bych se chovat tak, aby mi bylo dobře. Řekni jí, že se v šatech necítíš dobře a že teď máš zkrátka období klučičího oblečení. I s přejmenováním bych počkal.

Koneckonců je to nejlepší udělat v době, kdy nastupuješ buď na novou školu, nebo do zaměstnání. Ostatním to nebude divné a začnou ti hned od první chvíle říkat jiným jménem (a nebudou se plést). Svoje sexuální představy nech plynout, jsi opravdu ještě mladá a tvoje orientace se ještě může různě měnit. To, jestli jsi, nebo nejsi trans nebo bisexuálka, zjistíš. Na nějaké přesvědčování je ještě dost času. Mourrison

Moje sestřenice je trans

Máma nepřijala, že jsem bisexuálka

Sdílej

16. října 2022

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív