U nás doma není nikdy klid, co mám dělat?

U nás doma není nikdy klid

Ahoj Mourrisone, narodila jsem se v rodině hlasitých extrovertních lidí, ale někdy třeba po dlouhém dni školy chci jen mlčet nebo spát. Není to nic proti mým rodičům, jen už jsem unavená a nemám náladu, a máma na mě hned řve, že mlčím a nekomunikuji s nimi. Nebo třeba jsem tak unavená, že ani nemám chuť k jídlu a chci spát, a máma mě seřve, že musím jíst. Nebo třeba máma řve a mě z toho bolí hlava a opatrně ji na to upozorním, hned mě zas seřve, že jsem neslušná. Bolí mě hlava, když táta hází kovové příbory do příborníku, když máma vysává nebo jeden z nich řve, často jsem unavená a nic nechci dělat. Jak to ale vysvětlit mým věčně hlasitým rodičům? Děkuju moc, 13 let

Odpověď

Milá anonymko,

děkuji ti za milý, upřímný a otevřený dopis. Tvým pocitům a potřebám rozumím. Znám ve svém okolí také holku, která má neustále smutný výraz a jen tak tak promluví, přitom její maminka je upovídaný smíšek. Nedá se nic dělat, ale každý z nás si musí to svoje „dobré“ prostředí buď vybojovat, anebo nalézt jinak.

Jak získat klid pro sebe?

Mám tím na mysli to, že by sis měla s rodiči promluvit. Až budou v klidu a v pohodě, tak jim pověz, že jsi ráda, že jsou veselí a tzv. „živelní“, ale že ty jsi pravý opak a občas potřebuješ klid a čas pro sebe. Že to vůbec není nic proti nim. Taky jim pověz, jak jsi často unavená a ospalá – to by měli pochopit.

Slovem JINAK jsem měl na mysli, umět si najít klid sama v sobě. Třeba by ses mohla začít učit meditovat, správně zhluboka dýchat, relaxovat – zkrátka aby ses uměla odpoutat od okolního hluku. Možná by mohla pomoct i meditační hudba. Budu moc rád, když mi napíšeš, jak to dopadlo. Mourrison

Nikdy se se sestrou v klidu nedohodneme

Doma se to nedá vydržet

Sdílej

12. dubna 2023

Byla jsem poslušná, ale teď už nechci

Ahoj Mourrisone, jako malá jsem vždycky byla hrozně poslušná, chodila s rodiči na všechny jejich akce, chovala jsem se jako oni, hodně jsem se jim svěřovala atd., ale teď už to dělat nechci. Mám ve škole kamarády, kterým věřím tisíckrát víc, a taky je mi příjemnější mluvit s nimi, protože kdykoli se snažím se mámě s něčím svěřit, aby nebyla smutná, že na ni kašlu, tak to promění v lekci. To moji kamarádi nedělají. Nebo jdu třeba na oslavu narozenin nějaké mé kamarádky a máma zas žárlí, že trávím moc času s kamarády a málo s rodiči. Ale to co mě štve nejvíc, je, jak mi pořád připomínají, jak jsem byla jako malá lepší, a neustále na to naráží. Třeba dřív jsem poslouchala audioknihy a teď radši písničky, a vždycky když poslouchám písničky, tak táta řekne něco jako: "Dřív to byl Hurvínek a teď tohle" a podobný věci, a já mám pocit, že jsem je zklamala. Že už nejsem ta poslušná malá holčička, která dělá vše, co oni chtějí. Mám i vlastní život a názory, a oni si na to nedokážou zvyknout. Omlouvám se za dlouhou zprávu, děkuju moc za odpověď.

Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě na něco zeptat. Moje holka bydlí na druhém konci Prahy, a tak se nemůžeme tak často vídat. Jenže já se bojím, aby se nezamilovala do někoho jinýho, ale nechci jí pořád volat a hlídat a vyptávat se, co dělala a tak. Strašně na ní žárlím a nemůžu si pomoct. Co mám dělat, Dalibor

Archív