Máma si na mně vylévá zlost a smutek
Milý anonyme,
děkuji ti za velmi upřímný, otevřený a moudrý dopis. Možná se ptáš, proč moudrý – proto, že v něm neskutečně vnímavě a pravdivě popisuješ maminčin stav. Je pravda, že když někdo prožije v životě něco špatného, nehezkého, tragického anebo vážně onemocní – má v životě volbu dvou cest – přijetí a nepřijetí.
Buď přijme svůj život, svoji minulost (současnost) a bude s ní pracovat, aby se s ní pokusil vyrovnat a smířit (je pravda, že to je opravdu náročná a často bolestivá práce), ANEBO se bude celý život považovat za chudáka, kterého mají všichni omlouvat, litovat, opečovávat a uklidňovat.
Jak mámě pomoct?
Tvojí povinností není maminku uklidňovat a litovat, ale jen respektovat a chápat – „Chápu a rozumím tomu maminko, že jsi měla těžké dětství, ale nemůžu a neumím ti pomoct“. Když toho na tebe bude moc, řekni jen, ROZUMÍM a odejdi. Nenechávej na sebe „házet“ její těžkost a život.
Nejlepší a nejzdravější by bylo, kdyby maminka začala chodit na terapie, kde by jí pomohli se s minulostí vyrovnat. Ale bohužel na to musí přijít sama. A hlavně musí sama chtít. Pokud sama chtít nebude, nikdo z okolí to za ní vyřešit nemůže, zvláště ne ty, jako její dítě. Moc ti držím palce a budu rád, když mi zase napíšeš. Mourrison