Kamarádka nechce k psychiatrovi ani psychologovi

Dobrý den, hledám pomoc pro svoji kamarádku. Je jí 14 a trpí depresemi. Sama o tom moc dobře ví. Pije alkohol, kouřila, ale s tím už naštěstí přestala. Párkrát se i řízla. Dokonce se mi svěřila, že chce spáchat sebevraždu. Už se o to párkrát pokoušela, ale nedokázala to. Myslím, že už jsem ji poskytl "první pomoc", ale potřebuje odbornou léčbu. Teď k hlavnímu problému. Zkoušel jsem ji přesvědčit, aby řekla rodičům a zašla k psychologovi/psychiatrovi. Jenže ona nechce. Říká, že je ztracený případ a že nebude chodit ke "cvokaři", že by jí jen nacpal antidepresiva, která podle jejich kamarádů nepomáhají. Taky má problémy v rodině a bojí se, že by to její rodiče nepochopili. Prosím především o radu, jak ji přesvědčit, aby vzala odvahu si o tom promluvit s rodiči, a jak ji dostat k odborné léčbě, popřípadě ke kterému z odborníků. Opravdu se o ni bojím. Nebudu psát svůj věk, aby vás to neovlivňovalo. Předem děkuji za odpověď. Honza

Odpověď

Ahoj Honzo, v úvodu ti skládám poklonu. Tvoje kamarádka může být ráda, že má vedle sebe člověka, který si všímá a hledá pro ni pomoc. V současné době se lidé starají víc o sebe než o druhé. Možná by tvoji kamarádce pomohlo, kdyby si uvědomila a přijala fakt, že deprese jsou nemoc jako jakákoli jiná. Pokud by měla cukrovku, zlomenou ruku nebo nějaký jiný problém, také by ho neřešila sama doma a navštívila by odborníka. Její kamarádi nemají pravdu, když říkají, že antidepresiva nezabírají. Když se najdou vhodná (pro každého člověka mohou být jiná), opravdu pomáhají. Deprese jsou způsobeny nedostatkem hormonu SEROTONIN, a to člověk opravdu nemůže ovlivnit sám. Většinou je spouštějí nějaké těžké životní zkoušky (úmrtí v rodině, rozvod, vážná nemoc, ale třeba i školní zkoušky nebo rozchod s přítelem). Je zajímavé, že si jejich změn rodiče nevšimli, ale i tak by měla zkusit s nimi promluvit. Ať si vybere rodiče, se kterým si víc rozumí a počká si na chvíli, kdy bude pohoda. Upřímně může říct, jak se cítí a co ji trápí. Pokud by to rodiče nepochopili, ať zajde ke školnímu psychologovi, anebo ať zavolá na Linku bezpečí. Tam ji navedou ke konkrétnímu psychologovi (podle místě bydliště). V každém případě ale musí vyhledat pomoc. Mourrison

Sdílej

17. května 2017

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív